Když průzračnost děsí politiky

Těžko si asi vzpomeneme na zákon, z něhož by měli politici tak panický strach jako z kratičké normy o zveřejňování smluv. Její síla spočívá v jednoduchosti – všechny kontrakty a objednávky, v nichž figuruje majetek státu, kraje či obce, nabývají platnosti až po zveřejnění v registru smluv. 

Ale právě průzračnost, kterou nelze jen tak obelstít, frustruje politiky všech barev. Po vyčerpání různých fíglů zdržovací parlamentní taktiky teď přišli s tvrzením, že zákon o jedenácti paragrafech, který přečtete za dvě minuty, je třeba stáhnout z dolní komory. A vláda připraví nový, z gruntu promyšlený, aby „všechno bylo, jak má být“ - jak rozšafně pravil náměstek hejtmana jihomoravského kraje Zdeněk Pavlík (ČSSD).

Co všechno a jak má být, to už ale od kritiků moc neslýcháme. Nejčastější námitky se točí kolem nárůstu byrokracie. Avšak například starosta Prahy-Libuše Jiří Koubek, kde zveřejňují všechny smlouvy i bez zákona, jen potvrzuje notoricky známou věc - že naskenování textů a jejich vložení na internet zabere pár minut.

Možná jde o něco jiného: aby se v návalu jiných zákonů zrovna na tyhle paragrafy hned tak nedostalo. Aby norma zmizela pod náporem připomínek, a nakonec se vynořila v bezzubé podobě, ovšem posvěcené dobrozdáními ministerských expertů a vládních právníků.

Zřejmě se současní politici - včetně těch, kteří chtějí řídit stát jako firmu - necítí zdaleka tak pevní v kramflecích jako někdejší král obuvníků.

Málokdo si už vybaví, že pod zákonem jsou podepsání kromě jeho autora Jiřího Farského i Pavel Bělobrádek a Andrej Babiš. Pěkně se tam páni předsedové vyjímali ve volební kampani, když se s desítkami budoucích poslanců zavazovali k podpoře vlastního zákona, ale i dalších norem z protikorupční líhně Rekonstrukce státu.

Teď poslanci za Babišovo hnutí ANO vytáhli proti zveřejňování smluv s argumentem, že jsou ohrožena obchodní tajemství. A navrhují výjimky pro státní a obecní podniky. Ale pokud kdokoliv uzavírá smlouvu s radnicí, už nyní musí počítat s tím, že vstupuje do otevřeného prostoru. A byly to právě firmy vlastněné státem nebo obcemi, jež se ukázaly děravé jako cedník, když z nich vysávali peníze po miliardách draví podnikatelé přisátí na strany a jejich politiky. Kdyby v minulosti platila povinnost zveřejňování smluv, pak například kontrakt mezi pražským dopravním podnikem na sedmnáct halířů z každé jízdenky pro Ivo Rittiga by asi těžko spatřil světlo světa.

Mnozí starostové se obávají, že se při absolutní otevřenosti vydávají na pospas svým oponentům a různým kverulantům. Jenže tam, kde je obec řízena v souladu se zákony, může být právě dostupnost smluv na internetu mocnou zbraní. Když opozice spustí kampaň, že starosta krade, ale on má čisté svědomí, může útok odrazit s elegancí: Všechno je na internetu, račte se podívat.

Zákon o zveřejňování smluv by naopak mohl přispět k návratu důvěry ve spravování věcí veřejných. Pozici každého slušného politika může jen posílit. Toho si byl vědom už Tomáš Baťa, když poté co byl zvolen v roce 1923 starostou Zlína, požadoval: „Každá smlouva uzavřená mezi firmou Baťa a městem Zlín, ať je na náklady firmy zveřejněna, aby se k ní mohl každý vyjádřit.“

Zřejmě se současní politici - včetně těch, kteří chtějí řídit stát jako firmu - necítí zdaleka tak pevní v kramflecích jako někdejší král obuvníků.