Stále častěji se objevují hlasy, že tragédiím ve Středozemním moři by se dalo předejít, kdyby EU jednala jednotně, nenechávala zodpovědnost na přetížených státech jako je Itálie či Řecko a raději zavedla jednotný evropský azyl. Ten dnes neexistuje. Máme pouze harmonizovaný Společný evropský azylový systém, který stanovuje minimální standardy pro všechny členské státy při posuzování žádostí o azyl.
Základní věc však zůstává stejná: o azyl lze požádat jen v konkrétní zemi EU a to v té první, na jejíž území uprchlík dorazí. Migranti tedy nemohou o azyl požádat v zahraničí, nemohou si vybrat stát EU, v němž by ho chtěli získat, a Evropská komise nemůže uprchlíky libovolně rozmisťovat po EU. To jistě není nejefektivnější, nejsolidárnější a vůči migrantům nejvlídnější systém, ale prudká změna by mohla znamenat rozpad Evropské unie.
Přenechat rozhodování o občanech třetích zemí, detailech sociální politiky či otázkách národní bezpečnosti na evropské instituce by bylo možné jen ve fungující federaci, jejíž občany spojuje loajalita k celku a sdílená politická identita. A toho se nám bohužel zatím nedostává. Vytvoření evropského politického národa lze popostrkovat, ale je třeba vzít na vědomí, že každého ukvapeného kroku tímto směrem využijí protestní a extremistické strany.
Nerozvážná europeizace v oblasti migrace a azylu by byla příkladem. Na předání kompetence rozhodovat o udělení azylu, povolení k pobytu a přemisťování uprchlíků mezi státy do rukou Evropské komise nedočkavě čekají právě euroskeptické, populistické a extrémistické strany. Bylo by to asi poslední rozhodnutí jednotné Evropské unie před vítězstvím nacionalistů ve volbách a rozdělení Unie na menší a volnější celky.
Vlády členských zemí jsou si toho vědomy, i proto většina z nich s posílením role Komise a evropských agentur nebude souhlasit a podpoří jen dílčí kroky v podobě navýšení prostředků na záchranné operace ve Středomoří, humanitární pomoc či policejní zásahy proti pašerákům. Některé země se odhodlají pomáhat ve velkém a na svá bedra vezmou větší množství uprchlíků jak ze třetích zemí, tak z těch nejzatíženějších v EU. Ale zcela dobrovolně.
A proč by posílení kompetencí EU v oblasti migrace a azylu bylo jako voda na mlýn všem euroskeptikům a národoveckým populistům? Protože Evropská komise by velmi rychle svých pravomocí začala využívat a nerozhodnost členských států by nahradila efektivními operacemi na zajištění bezpečné plavby běženců přes rozbouřené vody Středozemního moře a jejich distribuci do států, které na rozdíl od jiných mají ještě volné kapacity.
Komise by jistě realizovala i plány na vybudování azylových úřadů přímo v severoafrických zemích, kde by zájemci v co nejdůstojnějších podmínkách mohli žádat o azyl či povolení k pobytu z humanitárních důvodů ve státech EU. A také by jistě využila možnosti aktivně přerozdělovat azylanty podle různých kvót mezi členskými a přesidlovat je z přetížených třetích zemí, jako jsou Libanon, Jordánsko či Turecko.
To vše by vedlo k navýšení počtu uprchlíků, kteří by přicházeli na pozvání Evropské komise i do zemí, jejichž občané nevykazují příliš otevřenosti vůči cizincům. A počet těchto zájemců o cestu do Evropy by se zvýšil zcela jistě. V okolí Evropy je několik milionů lidí, kteří si přejí do zemí EU dostat; jakmile by jim to bylo umožněno, na jejich místa přijdou miliony dalších lidí z chudých a válkami sužovaných míst v Africe a na Blízkém východě. Už minulý rok se počet žadatelů o azyl v zemích EU zvýšil téměř o polovinu oproti roku 2013 (na 626 000 ze 436 000).
Ne, že by si evropské státy větší počet humanitárních a ekonomických migrantů nemohly finančně a kapacitně dovolit, ale je zcela jisté, že zvýšení jejich počtu – a navíc z rozhodnutí institucí EU - by vedlo k odporu veřejnosti, který by k moci vynesl politiky typu Marine Le Penové, Gerta Wilderse či Nigela Farage. Přes ochotu pomáhat lidem v nouzi a dobrou vůli má většina Evropanů z přistěhovalců a uprchlíků strach. Obavy o pracovní místa a prostředky na sociální podporu se snoubí se strachem z radikalizace mezi evropskými muslimy.
Česká společnost může být extrémním příkladem: vykazuje v průzkumech veřejného mínění jednu z nejvyšších úrovní obav z imigrace, uprchlíků a islámu. A patrně si tak nelze představit vládu, která by byla pro zavedení jednotné evropské azylové politiky, posílení kompetencí Komise v oblasti migrace či zavedení povinných kvótových systémů na přemisťování či přesidlování uprchlíků.
Může to působit cynicky, příliš pragmaticky a nedostatečně velkoryse. Ale předání zodpovědnosti za azylovou politiku do rukou Evropské komise by EU v této chvíli politicky rozložilo. Tento krok by šel bohužel přímo na ruku sílícím populistům na krajní pravici, kteří si přejí rozložení evropského projektu a změny svých domácích politických systémů směřujících pryč od konceptu liberální demokracie. Jedinou cestou se tak zdá dlouhodobá snaha o stabilizaci sousedících společností.
Rozpracovaná doporučení pro českou imigrační politiku vzniklá v rámci Národního konventu o EU naleznete zde.
Radko Hokovský je výkonným ředitelem think-tanku Evropské hodnoty, Jakub Janda je zástupcem ředitele think-tanku Evropské hodnoty.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
