středa 12. 9. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Největší poptávka po ropě, uhlí a zemním plynu přijde v roce 2023. A pak už bude jen klesat; pravděpodobně velmi rychle. Takový je závěr studie britského think-tanku Carbon Tracker. Důvodem podle analytiků bude rychlý rozvoj energetiky založené na obnovitelných zdrojích, hlavně slunci a větru.

Závěr respektované instituce, která zkoumá vztah těžby fosilních paliv a finančních trhů, je pro tradiční producenty pesimističtější než dosavadní předpovědi. Ty počítají s tím, že fosilní ústup ze slávy začne o deset až patnáct let později – ale podle Carbon Trackeru je v podstatě za rohem.

Reklama
Reklama

A není to jen Venezuela či Saúdská Arábie, kdo by měl zpozornět. I když státy plně či takřka plně závislé na těžbě uhlí a ropy jsou logicky v největším ohrožení. Splněná předpověď britských analytiků by znamenala velký problém pro celou světovou ekonomiku. Těžařský průmysl je olbřímí. Dnes je ohodnocen na 25 bilionů dolarů, valnou část této hodnoty tvoří nevytěžené zásoby paliv - a jejich hodnota je závislá na zájmu o ně. Pokud poklesne, poklesne i hodnota zásob a ze světově ekonomiky zmizí. Praskne uhlíková bublina – což je termín, který Carbon Tracker už v minulosti zavedl.

Těžařské firmy, například majitel největších zásob na planetě, Exxon Mobile, však závěry think-tanku odmítají. A přinejmenším veřejně dál spoléhají na své propočty a odhady, které těžbě fosilních paliv dávají ještě dvacet až čtyřicet let prosperujícího života.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

První otázka, kterou americký komik Stephen Colbert položil v pondělí večer Bobu Woodwardovi, zněla: “Proč s vámi lidé vůbec mluví?”. Dotaz je to celkem pochopitelný: legendární investigativní novinář právě vydal svou devatenáctou knihu a většina z nich popisuje poměry v Bílém domě, ať už za vlády Billa Clintona, George W. Bushe, Baracka Obamy a teď tedy Donalda Trumpa. Ve všech je snadné najít věci, které nejsou nejmocnějším politikům světa úplně po chuti. Ta nejnovější, jež vyšla ve Spojených státech v úterý pod jednoduchým názvem Fear. Trump in the White House. (Strach. Trump v Bílém domě),  je ovšem obzvláště ničivá.

Současný prezident z ní vychází jako člověk, kterým jeho okolí opovrhuje a snaží se jím ze všech sil manipulovat, aby zabránilo katastrofálním rozhodnutím – protože sám Trump příliš nechápe, co vlastně dělá. Za vše mluví dnes již pověstná scéna, kdy jeho bývalý poradce pro ekonomické otázky Gary Cohn krade dokumenty z Trumpova stolu, aby je prezident nemohl podepsat, a zničit tak dvě důležité dohody o volném obchodu.

Reklama
Reklama

Woodward tvrdí, že s ním v Bílém domě mluvil prakticky kde kdo - a vše tomu nasvědčuje. Samozřejmě nikoliv na jméno, novinář svou metodu nazývá deep background, což v praxi znamená, že vše, co mu lidé řeknou, může použít, ovšem bez uvedení zdroje. Informace se pak snaží potvrdit doptáváním u dalších zdrojů a doložit pokud možno písemnými nebo jinými dokumenty - poznámkami či deníkovými záznamy, které si dotyční v inkriminované době dělali, ale i různými účetními záznamy či programy schůzek. Rozhovory samotné si Woodward buď nahrává, nebo si k nim většinou alespoň dělá písemné poznámky. Metoda deep background se liší od obvyklého off the record - tedy informací mimo záznam, které každý člověk, který se motá okolo politiky, celkem bez problémů trousí s vědomím, že je dotyčný novinář stejně nemůže použít, a jsou tudíž tak nějak k ničemu.

Výsledek práce je zvláštní. Dostáváme často naprosto detailní popis různých vládních schůzek a situací, aniž bychom se dozvídali, kdo je popisuje. Novináři musíme prostě věřit, že má vše doloženo a dotvrzeno. Pravda je taková, že Woodwardovi se většinou věří: v jeho knihách jsou občas rozporovány detaily, nikoliv ale celkový obraz. Tentokrát to ovšem nejspíš bude jiné: Trump, o němž se mimo jiné v knize jeho právní poradce říká, že je notorický lhář, chce Woodwarda žalovat s tím, že kniha je prý výmysl.

https://www.youtube.com/watch?v=pVuxYZusRh0

Ale k Colbertově otázce, která je důležitá: Woodwarda přece v Americe všichni znají a každý, kdo se pohybuje okolo Bílého domu, ví, že někde v pozadí slavný novinář krouží a splétá sítě dalšího bestselleru. Byť jeho knihy mimochodem nejsou žádné strhující čtení, působí spíše jako prostý, někdy až úmorný záznam.

Novinář v podstatě vysvětluje, že své zdroje chytá na jejich vlastní ješitnost. “Musíte jim dávat najevo, že je berete stejně vážně, jako berou oni sebe samé. A ve Washingtonu je samozřejmě obtížné najít někoho, kdo se bere vážně,” směje se Woodward. “Představte si, že za vámi přijdu a řeknu vám: Vy jste v roce 1986 napsal takový článek… A vy si říkáte: Oh, ten přece četla nanejvýš moje máma!”

Od potvrzení nesmírné důležitosti v jeho vlastních očích pak vede přes trpělivost cesta k otevření stavidel. Woodward v podstatě tvrdí, že staví na hluboké lidské potřebě sdílet. Když se setká s nepřátelskou reakcí, nasadí tvář hráče pokeru a raději mlčí. Pak připomíná poučku z výcviku CIA, která zní “nechte ticho, aby samo vytáhlo pravdu”. Lidé v podstatě nakonec chtějí vyprávět svou verzi příběhu, zvlášť když mají pocit, že jsou vnímáni jako důležití hráči.

Takže Woodward se snaží dostat se k nim doslova až do kuchyně a strávit tam nasloucháním dlouhé hodiny. Klíčem je čas, který se otvírá psaním důkladných knih. “Žádný z mých kolegů v novinách, kteří podle mě odvádějí skvělou práci, si prostě nemůže dovolit jít za někým podeváté dříve, než něco konečně vydá,” říká Woodward.

Svou metodu hájí s tím, že doba je vážná. Je prý potřeba skoncovat s “off the record” špeky, které naopak slouží spíše k posilování novinářské ješitnosti: žurnalisté se stávají členy výlučné “klubu”, který ví víc než ostatní, ale nemůže to prozradit. Nebo si to o sobě alespoň myslí.

Knihy jako právě vydaný Fear jsou vlastně uměním možného. Lidé, kteří vynášejí informace, potřebují chránit své životy a kariéry. Veřejnost se zase potřebuje dozvědět, co se v zákulisí odehrává. Ve hře je přitom jisté riziko a celá metoda trochu zavání starými dobrými mediálními časy, které se již nejspíš nevrátí. Bude zajímavé sledovat, jak Woodward přežije atak ze strany administrativy, která je už plně zakořeněná ve světě, v němž pravda neexistuje.

Bob Woodward
Bob Woodward • Autor: REUTERS

Reklama
Reklama