Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Vyrobili nacistické Německo v USA?

Blízko autobusového nádraží v Durhamu, Severní Karolína, 1940 • Autor: Library of Congress, Jack Delano
Blízko autobusového nádraží v Durhamu, Severní Karolína, 1940 • Autor: Library of Congress, Jack Delano

Dne 26. července 1935 vtrhli antinacističtí demonstranti na německý zaoceánský parník SS Bremen kotvící právě v New Yorku, strhli ze stožáru prapor s hákovým křížem, roztrhali ho a cáry vhodili do řeky Hudson. Tím střetem – píše David Mikics v nejnovějším čísle newyorského kulturně společenského magazínu Tablet - vyvrcholily dlouhé měsíce střetů a bitek mezi stoupenci nacismu a jeho odpůrci v ulicích velkých amerických měst.

Pět výtržníků z útoku na Bremen zadržela policie, ale soudce Louis Brodsky, který případ dostal na starost, zamítl o pár týdnů později všechna obvinění s argumentem, že hákový kříž „je černý prapor pirátství“, který si zaslouží být zničen jako „symbol vzpoury proti civilizaci a atavistického návratu do před-středověkých, když ne rovnou barbarských časů“.

Paragrafy, kterými soudce Brodsky podepřel své prohlášení, nebyly úplně jednoznačné a ministerstvo spravedlnosti se od jeho výroku rychle a omluvně distancovalo - za což si administrativa tehdejšího prezidenta Franklina Delano Roosevelta vysloužila Hitlerovu chválu. Nicméně osvobození antinacistických výtržníků židovským soudcem se pro nacistické špičky stalo zásadní výzvou: když v září téhož roku Hitlerův režim podrobil život německých Židů represivním tzv. norimberským zákonům, podávala to propaganda jako „odpověď“ na Brodského „urážku“.

Mikicsův text v Tabletu je recenzí nové knihy historika Jamese Whitmana „Hitlerův americký model“. Autor ji sice věnoval „duchu Louise Brodského“, ale někdy se svým hrdinou nesouhlasí. Například a především s jeho tvrzením, že nacismus 30. let byl návratem do středověku. Whitman dokládá, že norimberské zákony nebyly barbarskou anomálií, nýbrž že šlo o právní normy opsané částečně z tehdejší rasových  zákonů v USA.

“Nacističtí právníci považovali Ameriku – a nikoli bezdůvodně – za inspirativního světového vůdce v oblasti rasové legislativy,“ píše Whitman. Ve 30. letech minulého století představovaly americký Jih a nacistické Německo dva nejotevřeněji rasistické režimy na světě. Jejich elity i značná část občanů byli hrdí na to, jak dokázali připravit černochy, respektive Židy o jejich občanská práva.

Členové SA před obchodem Warenhaus Israel, Berlín, duben 1933 • Autor: CC-BY-SA 3.0, Bundesarchiv
Členové SA před obchodem Warenhaus Israel, Berlín, duben 1933 • Autor: CC-BY-SA 3.0, Bundesarchiv

Přestože historici mají tendenci tuto podobnost bagatelizovat a přehlížet, Whitman pečlivou vědecko detektivní prací dokazuje, že nacisté znovu a znovu podrobně studovali způsob, jakým Spojené státy připravily Afroameričany o právo volit, jak znemožňovaly bílo-černé manželské svazky a jak úspěšně proměnily miliony lidí v občany druhé kategorie. Navíc podle historika Detlefa Junkera Hitler obdivoval americkou oddanost myšlence rasové čistoty a s úctou se skláněl před rozhodným anti-indiánským tažením, které „dokázalo střelbou snížit počet rudokožců z řadově milionů na pár set tisíc“.

V obdivu k americké vynalézavosti na rasistickém poli Hitler rozhodně nebyl mimo. I když necháme stranou staletou instituci otroctví, zákon o občanství z roku 1790 stanovil jasně, že „Američanem se může stát každý cizinec, pokud jde o svobodného jedince bílé pleti“. V roce 1917 to pak rozvedl zákon o zapovězeném přístupu Asiatů, který zakazoval vstup do USA imigrantům z Asie, homosexuálům, anarchistům a „idiotům“.

Velkým průkopníkem byly Spojené státy i v otázce zákazu smíšených manželství. Americká idea, že uzavřít rasově smíšený sňatek je zločin, měla podle Whitmana velký vliv na příslušné pasáže norimberských zákonů. Ve 30. letech mělo skoro 30 států americké Unie zákony zakazující černochům a Asijcům vstupovat do manželství s bílými. Norimberské zákony na tomto principu udělaly zločin ze sňatku mezi Židy a ne-Židy.

Další kruciální inspirací byl pro nacisty způsob, jakým Amerika pojednala volební právo. Ve svém manifestu Mein Kampf načrtl Hitler koncepci tří kategorií lidí žijících v Německu: občané, obyvatelé a cizinci, přičemž občanská a politická práva měli mít jenom ti první a němečtí Židé měli být z této skupiny od počátku vyřazeni. Řada států USA toto rozdělení úspěšně praktikovala, když například na Jihu černošské obyvatelstvo nemohlo volit a bylo – jak dokládá Whitman - tamními elitami označováno za „cizí invazivní rasu“, kterou je třeba držet zkrátka, aby se nechopila moci. Nacistický právník Heinrich Krieger si v článku z roku 1934 obzvlášť pochvaloval, že v USA nejsou zbaveni volebního práva jen černoši a indiáni, ale i Číňané a Filipínci, které zákon označuje za obyvatele bez občanských práv.

Nacisté si samozřejmě byli vědomi, že Amerika je založená na egalitářských liberálních principech. O to víc pro ně byla důkazem, že když dojde na „záležitosti rasy“, jde politická ideologie stranou a vlády se – slovy profesora práva Herberta Kiera  - ujímá „primární síla nutnosti oddělit od sebe lidi na základě jejich rasového původu“.

Jak píše David Mikics v závěru recenze, nacistické uznání pro americkou právní kulturu stojí za pozornost.  „Americká úcta k obecnému právu tvořenému precedenty, obvykle vykládaná jako naše schopnost pragmatického a pružného přístupu k právnímu rozhodování, může také velmi snadno konzervovat většinové předsudky a měnit je ve slovo boží. Různé lidové nálady jako volání po tvrdém přístupu k pachatelům kriminality nebo k migrantům v sobě mohou nést semínka autoritářského fanatismu.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].