“Na počátku 20. století ženy tvrdě bojovaly za to, aby směly nosit kalhoty. Na počátku 21. století bychom se měli podobně urputně brát za to, aby muži mohli nosit sukně.“ Pozor, citace nebyla zaslechnuta na večírku v rámci posledního pochodu Prague Pride, pochází ze sobotního vydání deníku Financial Times. Text v podstatě tvrdí, že ačkoliv termín “genderová neutralita” zní příšerně moderně a feministicky, je to v mnohém ohledu stará věc, která se nám vykouřila z hlavy.
Článek začíná pohledem na fotografii. Je na ní dítě s lokýnkami blonďatých vlasů, v bílých šatičkách a v apartním kloboučku. Kdo že na nás z obrázku hledí? Budoucí prezident Spojených států amerických Franklin Delano Roosevelt v roce 1884 ve věku 2,5 roku a v oblečku, který byl ve své době považován za naprosto dětsky adekvátní - totiž zcela neutrální a jaksi nejlépe funkčně odpovídající tělesnému a duševnímu vývoji dítěte. Rozhodně se nejednalo o experiment s cílem ohrozit tradiční rodinu, jak by byl asi podobný přístup v některých kruzích označen dnes.
Autorka upozorňuje, že podle studií zůstává až do puberty genderová identita dětí alespoň částečně fluidní. Vypráví příběh ze školy, z níž jistí rodiče Rowesovi nedávno stáhli šestiletého potomka “zmateného z toho, že spolužák chodil do školy jeden den v kalhotek a druhý zase v sukni, podle toho, jak se mu zrovna chtělo”. Byla to křesťanská škola a rodiče svůj krok zdůvodnili křesťanskou vírou (škola na jejich stížnost nedbala). A autorka upozorňuje, že si zmínění rodiče pletou pojmy - věc nemá nic společného s náboženstvím, ale ze všeho nejvíce s komerčním tlakem výrobců dětského oblečení a dětských hraček.
Genderově neutrální výrobky mají totiž tu výhodu, že je možné je různě dědit a půjčovat. Nebo tedy samozřejmě také nevýhodu, pokud se zabýváte jejich výrobou. V takovém případě je nejlepší zavalit trh růžovou lavinou propriet pro malé slečny a modrou pro budoucí pány. Dřív prý existoval jeden typ stavebnice Lego. Dnes je Lego normální, rozuměj pro šikovné hochy, a Lego Friends pro dívky - “s paletou barev tak sladkou, že přímo cítíte, jak se vám kazí zuby”.
Od téhle posedlosti předčasným rozlišováním rodů pak vede cesta až k pověstným “ženským mozkům, které se moc nehodí k programování”, jak to nedávno řešili v Googlu. Autorka tvrdí, že není potřeba dělat žádné revoluce, stačí být zhruba tak progresivní, jak maminka Franklina Roosevelta v roce 1884.
K tomu jedna nedávná zkušenost autora menu. V kupé pátečního rychlíku seděl asi tříletý neposedný chlapeček s babičkou. Všechno už spapal a trochu se nudil - stejně jako babička. Ta ovšem nafasovala od hostesky nějaké ty společenské obrázkové časopisy a horečně se probírala módními fotografiemi. Chlapečka to taky zajímalo a tahal babičce časopis z ruky. “Počkej, tohle přece není pro tebe. Seš chlap, musíme ti najít něco pro chlapy,” pravila moudrá žena. Chlapeček špulil ret a dožadoval se obrázků, ale babička byla neoblomná. Probírala další a další časáky, až konečně našla: “Tady to máš, tady je něco pro chlapy!” oddechla si spokojeně a rozevřela před tříletým klučinou reklamu na holicí strojky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
