Austrálie má první zaznamenaný útok vombata na člověka. Žena, která skončila s dvaceti stehy, na útok roztomilého vačnatce vzpomíná jako na noční můru - “myslela, že zemře, protože vombat ne a ne s agresí přestat”. Mírné pobavení, které čtenář možná cítí, je trochu opravdové. Velkou úlohu v této takřka tragédii sehrál ženin pes, který při útoku vombata zpanikařil, paničce podrazil nohy, a tím ji útočníkovi předhodil. Na druhou stranu: vačnatec má metr na délku a čtvrt metráku. Autor dnešního menu by se možná tak nesmál, kdyby přišlo na věc.
Alespoň k něčemu ale může napadená nešťastnou událost využít. Je to docela dobrý první zápis do deníku. Tedy něčeho, co bychom si všichni měli vést, ale málokdo to dělá. Hlavní důvod - nevíme jak. Zde jsou tedy úplně základní pravidla, která by mohla čtenáře ponouknout.
- Pište o tom, co děláte.
- Pište o tom, z čeho máte strach.
- Pište o svých rozhodnutích.
Pokud na vás dýchl jedovatý závan instantního životního koučování, tedy jedné z nejotravnějších lidských zbytečností (neplést s instantními polévkami), omlouváme se. Autor návodu skutečně jeden takový kouč je - je autorem knihy Veliký životní úspěch (sic). Ale deník je prokazatelně výborný nástroj k funkční mysli, tak proč se nepřemoci.
A třeba se jednou stanete reprezentanty své doby. Jako Samuel Pepys, anglický úředník z osmnáctého století, ve své době významný, pro nás zcela irelevantní. Ten si psal podrobný deník, v němž míchal vše možné od agendy svého úřadu po vlastní zažívání. Tady je v anglickém originále, ale vyšel i v českém překladu. A je to fascinující čtení.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
