Denní menu, Politika, Společnost
Včelí žihadla se mohou stát zázračným lékem
Jed, který léčí :: Jaké je oslepnout :: Věda o posmrtných zkušenostech :: Ženy od Red River
Vědecký online magazín Mosaic přináší fascinující příběh uzdravení z těžké boreliózy. Dodejme pro jistotu, že jde o zcela seriózní médium, protože ono uzdravení se zdá být až příliš zázračné.
Ellie Lobelová onemocněla ve 27 letech lymskou boreliózou po kousnutí klíštětem. Měla smůlu, na správnou diagnózu se přišlo až pozdě, léčba nezabírala a jí se bakterie usídlily hluboko v těle, jak se to menšině pacientů bohužel stává. Chronická forma nemoci jí pak dalších patnáct let devastovala; ničila jí kosti, svaly, mozkové buňky i psychiku. Ve 42 letech odešla Ellie Lobelová zemřít do Kalifornie, její zdraví bylo tak podlomené, že jí lékaři dávali prognózu několika měsíců života.
Pár dnů po přestěhování šla se svou pečovatelkou na procházku a obě ženy napadl roj divokých včel. Pečovatelka utekla, ale Ellie tou dobou už nemohla chodit. Stovky žihadel jí probodávaly ruce, krk, obličej, včely zalézaly do vlasů a pod šaty. Měla navíc od dětství prudkou alergii na včelí bodnutí a myslela si prý v tu chvíli, že musí nutně zemřít. Když roj odletěl, přesvědčila pečovatelku, ať nevolá záchranku. Je stejně smrtelně nemocná, konec přijde jen o něco dříve. Uložila se ve svém pokoji a očekávala alergickou reakci a udušení.
Jenže to nepřišlo. Prožívala jen tři dny silné bolesti, které pak ustoupily a s nimi i příznaky boreliózy. Cítila se nejlépe za dlouhá léta. V následujících měsících a letech si pak včelí žihadla začala cíleně aplikovat. Nemoc, která ji málem zabila, se jí podařilo v podstatě vyléčit.
Autorka článku připomíná, že léčivý potenciál zvířecích jedů patří k málo probádaným jevům, ale v poslední době vyvolává velké naděje. Ukazuje se totiž, že nejdůležitější látka obsažená ve včelím jedu má silné antimikrobiální účinky, dokáže ničit řadu bakterií a hub. Výzkumy jsou na začátku, ale mnozí vědci si myslí, že preparáty z včelích žihadel mohou jednou sloužit jako lék proti silným infekcím. A existuje už i šetrná forma sbírání jedu, při níž včely neumírají.
Jaké to je ztratit zrak? Nad otázkami tohoto typu většinou nepřemýšlíme, slepota je jedna z věcí, u nichž člověk tiše doufá, že nepotká právě jeho. Novinářku Cristinu Hartmannovou ovšem potkala a v internetovém magazínu Voxotevřeně a poutavě vypráví, „jaké to je“.
S vidinou oslepnutí žila od dětství, trpí degenerativní nemocí, při níž zrak odchází postupně. A bohužel také poruchou sluchu, takže jednoho dne ji čeká obtížný úděl hluchoslepých. Úbytek zraku nelíčí Hartmannová jako fatální tragédii, spíše nezvyklou okolnost, která proměňuje život i osobnost. Za výhodu považuje to, že blížící se slepota zužuje možnosti rozhodování – o spoustě profesí například nemá smysl ani uvažovat, takže výběr je nakonec snazší a vlastně příjemnější.
Vidina oslepnutí jako by zrychlovala čas. Člověk toho chce stihnout co nejvíc, takže Hartmannová hodně studovala, cestovala a také střídala mejdany, což ji přivedlo na pokraj závislosti na alkoholu.
Stále se měnící zrak nemocného člověka nutí k něčemu, co zdraví neznají – znovu a znovu se učit, jak vlastně žít. S každým dalším skokovým zhoršením je třeba naučit se novým způsobům orientace, zvyknout si na nová omezení, upravit svůj byt a životní styl. A sotva si člověk trochu zvykne, přijde další změna.
Vcelku nečekaný je postřeh autorky ohledne prožívání vlastního těla. Jako většina lidí ani ona sama sebe nevnímala coby perfektní, trápila se příliš velkým nosem nebo krátkýma nohama. Pocit nedostatečnosti ovšem zmizel nějaký čas poté, co oslepla. Tím, jak sebe sama nevidí v zrcadle, začala své tělo vnímat jen skrze vnitřní pocity. Výsledkem je paradoxně vyšší sebevědomí.
Zkušenosti blízké smrti lidi fascinují, o čemž svědčí úspěch knih, jako je Moodyho Život po životě nebo nedávný Důkaz nebe neurochiruga Ebena Alexandera. Pro vědce ovšem zájem o prožitky v bezprostředním ohrožení života dlouho znamenal vstupenku do světa šarlatánů, které nikdo nebere vážně. NDE, jak se těmto stavům podle anglické zkratky říká, patřily do kategorie „záhad“ podobně jako telepatie nebo duchové strašící ve starých domech.
aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa • Autor: RespektHodně zločinů se odehrává v hlavním městě státu Manitoba Winnipeg a těla obětí často končí v proudu řeky Red River. Oběťmi jsou často prostitutky nebo dívky, které utekly z domova.Právě na břehu Red River se našly i ostatky patnáctileté Tiny Fontaine, která o nějaký čas dříve utekla z domova. Na rozdíl od řady jiných zločinů vyvolala její vražda velké pohoršení a způsobila, že se veřejnost začala o násilí páchané na indiánských ženách mnohem víc zajímat.Příběh Tiny Fontaine a dalších „žen Červené řeky“ rekonstruuje zvláštní materiál BBC. Jeho grafické zpracování připomíná atmosférou kriminální seriály typu Temný případ, ale informace odkazují k děsivé realitě. V jednom z videí mluví žena, která se v ulicích Winnipegu přezdívaného Murderpeg živila prostitucí. Její hlavní starostí bylo, aby se vůbec dožila konce noční směny. Její oči se naučily monitorovat přítomnost předmětů použitelných jako zbraň, nezbytností bylo nechat vždycky pootevřené dveře, aby mohla ze zákazníkova auta utéct.Smrt Tiny Fontaine město i celou Kanadu probudila. Nyní se vede debata, jak problému čelit, a Winnipegem znějí každý pátek zvony jako memento zavražděných.Video: A na závěr něco veselejšího. Dlouhověkost a cesty k ní budí v poslední době zvýšený zájem. Známý americký lékař Sanjay Gupta zpovídal kardiochirurga, který ve svých sto letech ještě sám seká zahradu.Kulturní tip: Sama v Africe. ČT art 11. 4. 23:05. Isabelle Huppertová a Christoph Lambert v thrilleru ze současné Afriky od režisérky Claire Denisové. Příběh se odehrává v nejmenované zemi, kde propuká občanská válka. Maria však odmítá opustit svou plantáž, a vyhnout se tak nebezpečí, které hrozí jí i celé rodině, jež tu žila po generace.Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
