The New York Times také přináší trochu nostalgie, ale úplně z jiného soudku. Latinskoamerický zpravodaj Simon Romero už byl v amazonském pralese mnohokrát, avšak tentokrát poprvé dorazil do míst, kde se s džunglí utkal slovutný propagátor pořádku a lidské racionality, velký americký průmyslník Henry Ford.
Utopeny mezi červeným bahnem a zelenými liánami uprostřed pralesa přežívají zbytky projektu utopické průmyslové osady, již Ford se skromností sobě vlastní nazýval Fordlandií, tedy Fordovou zemí. Jednalo se o snahu vybudovat v lidmi nepolíbeném kraji civilizované osídlení založené pěkně od počátku podle inženýrských plánů a s vizí lidského rozvoje. Osady měly dodávat kaučuk na americká auta a nahradit divokost přímkami ulic, pravými úhly nároží a spořádaností ušlechtilé lidské mysli.
Úplně to nevyšlo. Reportáž a pohledné tropické fotografie líčí rozpadlé domy, vybitá okna a zvláštně uhrančivou estetickou kombinaci zašlého betonu a křiklavé zeleně, typickou pro brazilská města v jakémkoliv stavu úpadku či vzestupu. Mezi tím vším žijí zhruba dvě tisícovky Brazilců - část z nich dodnes v domech postavených před sto lety Fordovými inženýry.
Proč přesně to s projektem nevyšlo, je dodnes trochu záhada, kterou neřeší jenom zmíněná reportáž - do hloubky je celý projekt zmapován v knize Fordlandia. The Rise and Fall of Henry Ford’s Forgotten Jungle City (Fordlandie. Vzestup a pád Fordova zapomenutého města v pralese) od Grega Grandina. Plány byly smělé - manažeři přinesli kromě moderních řídících postupů také zřeknutí se alkoholických nápojů, zahradničení, pospolitý život třeba v podobě nácviku tanců a četby americké poezie. Myslelo se na vyspělou zdravotnickou péči a hygienu - běda toulavým psům i kalužím, v nichž se mohli líhnout komáři. Dělníci se povinně podrobovali prohlídkám, aby byly včas zachyceny pohlavní choroby.
Všechno ale nelze naplánovat. Kdosi vynalezl umělý kaučuk. Do místní flóry se pustila sněť. Dopravní infrastruktura z odlehlé džungle selhávala. A lidé se z nějakého důvodu nevěnovali pouze práci, zahradničení a četbě poezie. Dnes je Fordlandia běžné, polodivoké městečko na venkově. Fotografie ukazují, že jistě má svou zvláštní krásu, tedy pokud si dokážete přivyknout na vedro, hmyz a nějakého toho krokodýla.
Pro Čechy není bez zajímavosti, že o něco podobného se pokusil i jejich velký rodák Jan Antonín Baťa, který - pravda o dvacet třicet let později a spíše kvůli vlastní tíživé situaci než z idealismu - budoval podobná města v dnešních brazilských státech Mato Grosso do Sul a Sao Paolo. Jmenují se také po něm: třeba Bataypora (Baťova dobrá voda) nebo Batatuba (Otce Baťi). I o tomhle příběhu existuje kniha, byť se ji autor menu trochu zdráhá doporučit, napsala ji totiž jeho lepší polovička. Přesto, zájemci se víc dozvědí třeba zde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
