Na smysluplnosti víkendového útoku proti skladům a výzkumném středisku chemických zbraní Bašára Asada rozhodně neexistuje shoda. Kritika společného americko/francouzsko/britského zásahu se obvykle soustředí na absenci širší strategie pro řešení konfliktu v Sýrii, další námitkou je skutečnost, že útoky byly zjevně příliš mírné na to, aby syrského diktátora mohly napříště od něčeho odradit. Opačná strana tvrdí, že o řešení konfliktu tady vůbec nejde - a že symbolika je v tomto případě životně důležitá.
Dobrým příkladem prvního postoje je Gideon Rachman z Financial Times. Uznává, že jediným deklarovaným smyslem útoku bylo Asadovo nasazení chemických zbraní proti civilistům. Zároveň se však podivuje, proč vlastně Západ vražedné chemikálie tak silně vzrušují. „V Sýrii byly zabity stovky tisíc lidí. Relativně malý počet přitom tvořily oběti chemických útoků. Znamená to, že zabíjet Syřany je OK, pokud při tom nepoužijete určitý typ munice? Existuje nebezpečí, že právě takový závěr Asad z útoků vyvodí,” píše.
„Běžné přijetí chemické zbraní by dramaticky zbrutalizovalo podobu válečných konfliktů, a zaslouží si tedy zvláštní pozornost. Ale je nepravděpodobné, že by víkendový útok zabránil Asadovi v jejich dalším použití,“ dodává Rachman. Symboliku útoku nevidí tolik v jasném postoji Západu vůči chemickým zbraním jako spíš ve snaze ukázat, že Americe nedocházejí síly.
„Zápas s Ruskem podtrhuje, do jaké míry se Sýrie stala testem americké moci. Selhání prezidenta Obamy vynutit si dodržování nepřekročitelné hranice bylo všeobecně interpretováno jako symbol amerického ústupu. To je také důvod, proč washingtonský establishment tentokrát s Trumpovým postupem nadšeně souhlasil,“ míní - jenže vzhledem k tomu, že útok nezmění průběh syrské války, povadne rychle i jeho symbolika.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Rozhodující je, co bude po raketách následovat
Na serveru měsíčníku The Atlantic argumentuje Kori Schake opačně. Trump v tomto pohledu skutečně nemá a nebude mít grandiózní strategické cíle. Tím se zásadně liší od svého předchůdce Baracka Obamy, který o nich mluvil, ovšem nikdy je nenaplnil: „Nezdá se, že by věřil v šíření demokracie. Nevěří v budování nových státních struktur … Nevěří v mezinárodní organizace a právo.“
Vlastně dosti tristní obraz, ovšem s jednou odchylkou: Trump má zjevně z neznámého důvodu vnitřní slabost pro oběti útoků chemickými zbraněmi. “Není úplně jasné, proč právě tato forma utrpení v jeho očích zavdává příčinu k akci, když ho zjevně všechny ostatní nechávají chladným,” píše Schake. Trump je tak každopádně ochoten ve jménu boje proti chemickým zbraním riskovat, což se o jeho předchůdci říci nedalo. “Obama odstrašoval sám sebe, zatímco Trump - nebo alespoň jeho administrativa - je ochoten jít do rizika.“
Autor menu k tomu dodává, že z jeho pohledu je ve hře mnohem víc. Trump má na talíři také vyjednávání se Severní Koreou a zjevně chce znovu řešit i otázku jaderné dohody s Íránem. Ta je časově omezená a Írán se rozhodně nechová k Západu vstřícněji než před ní. Z tohoto úhlu pohledu je tedy ochota jít do akce navzdory veřejným výhrůžkám Ruska celkem důležitým signálem do Pchjongjangu i Teheránu.
A pak je tu ještě jedna věc, cosi jako psychoterapie Západu. Věčné snášení důvodů, proč je lepší nedělat nic než aspoň něco, má dlouhodobě rozkladný účinek. Takže lepší omezený útok podpořený jasným a systematickým morálním postojem než paralyzující bědování, že gordický uzel blízkovýchodní krize se jedním útokem stejně nevyřeší.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
