Americký prezident Donald Trump křižuje Asii a američtí komentátoři mají pocit, že tím zahajuje novou éru: epochu amerického úpadku a čínské dominance. Antony J. Blinken v deníku The New York Times tvrdí, že v Pekingu se tento týden setkali dva muži na zcela opačných politických trajektoriích. Na jedné straně čínský lídr Si Ťin-pching, muž na vrcholu moci, čerstvě potvrzený na další funkční období a bez zjevného následovníka, jehož myšlenky byly právě rozhodnutím komunistického sjezdu natrvalo zaneseny do čínské ústavy. Na straně druhé Donald Trump, prezident s historicky nízkou oblibou, jehož strana (či jí podporovaní kandidáti) právě utrpěli ukrutný výprask v sérii voleb (o tom více třeba zde nebo zde).
Osobní politické kariéry jakoby ztělesňovaly i směřování obou velmocí. Trump reprezentuje pálení mostů, Si naopak jejich budování. Zmiňovaný komentář v The New York Times vyjmenovává sérii zcela protikladných postojů obou zemí (velmi podobně to dělá Fareed Zakaria ve nedávném komentáři v The Washington Post, v češtině dostupném v Respektu). Čína se staví do role hnacího motoru volného obchodu. Prostřednictvím Asijské investiční banky pro infrastrukturu buduje spojení s Evropou o hodnotě jednoho biliónu dolarů. Postavila se do čela boje s klimatickou změnou. Zvýšila svoji hlasovací váhu ve Světové bance a Mezinárodním investičním fondu, posílila pozici v rámci WTO. Blíží se k uzavření významné obchodní dohody s hlavními asijskými ekonomikami plus Austrálií a Novým Zélandem. Je nejvýznamnějším přispěvatelem do rozpočtu mírových operací OSN. Snaží se přilákat nejlepší světové vědce a vynálezce.
V případě Spojených států si v podstatě k tomu všemu můžete připsat minusové znaménko. Trump dohody o volném obchodě ruší a OSN se posmívá. Pokud jde o klimatickou změnu (a s ní spojený rozvoj alternativních technologií), pak se právě tento týden Spojené státy staly jedinou zemí na planetě, která ignoruje Pařížskou klimatickou dohodu. Trump se také navzdory mezinárodnímu společenství snaží rozbourat jadernou dohodu s Íránem, zpochybňuje klíčová spojenectví s evropskými i asijskými zeměmi, WTO a mnohostranné obchodní dohody nesnáší a snaží zavřít americké hranice.
Na domácí scéně se zmíněné postoje projevují ve formě strategických investic. Na jedné straně Čína, jež sází na rozvoj informačních technologií a umělé inteligence - Eric Schmidt, výkonný ředitel Googlu, varuje, že v těchto oblastech Čína během příštího desetiletí USA předstihne. Na straně druhé Trumpovy Spojené státy, jež “zachraňují“ těžbu uhlí a dělnická zaměstnání před automatizací.
Ne snad, že by čínská nabídka světu byla dvakrát lákavá nebo nezištná. Oba komentátoři upozorňují, že čínské zahraniční investice jsou často vnucovány slabším zemím silou, šíří korupci a jsou mocenským nástrojem. Na domácí půdě se Čína také nechová nijak vzorně, uzavírá klíčová odvětví ekonomiky zahraničním firmám, nevytváří férové podmínky. A čelí podobným vnitřním problémům jako USA: stoupající nerovnosti, stoupající zadluženosti, stárnoucí populaci. K tomu se přidávají specificky čínské problémy, tedy neefektivní molochy státních podniků, obrovské znečištění ovzduší i vodních zdrojů a hlavně nesvoboda. Dnešní systém je ještě agresivněji autoritářský, než bývalo před nástupem prezidenta Si zvykem.
Problém je ovšem v tom, že USA přestávají fungovat jako alternativa. “Tím, že se Spojené státy (dobrovolně) vzdávají role, kterou hrály od 2. světové války, přenechávají prostor někomu, kdo světový řád přeorganizuje podle vlastních hodnot a představ,” píše Antony J. Blinken. „A prezident Si se nijak nerozpakuje ukázat, kdo ten ‘někdo’ bude.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
