Sobectví dělá nešťastnými nás i okolí

Pákistán povolal armádu na pomoc obětem teď už čtyřdenní vlny veder, která si zatím vyžádala nejméně 600 mrtvých. Teploty se pohybují kolem 46 stupňů Celsia - což statistikové prohlašují za nejvyšší hodnoty v tamní historii a komentáře ve světovém tisku připomínají na to konto varovná komuniké expertů, že jižní Asie začíná sklízet hořké ovoce klimatických změn.

Mrtvých bude zřejmě mnohem víc, protože podle zpráv z místa skončila řada lidí s těžkou dehydratací nebo srdečními problémy v lokálních privátních klinikách - a data o úspěšnosti léčby zatím nejsou dostupná. Situaci zásadně zhoršily výpadky elektrického proudu, po nichž se na dlouhé hodiny - třeba ve dvacetimiliónovém Karáčí nešla elektřina údajně 10 hodin denně - zastavovaly životodárné větráky, ledničky a klimatizace.

Vedro se z toho důvodu stalo i politickým problémem a příčinou výbuchů nespokojenosti. Opozice vyhlásila nadcházející pátek dnem demonstrací a protestů proti vládě a před parlamentem v hlavním městě Islámábádu se budou konat veřejné modlitby za oběti spalujícího počasí.

Podle šéfa pákistánského Institutu sociálního rozvoje Abida Sulehriho měla vláda v Islámábádu od meteorologů informace o tom, co se blíží. „Ale informace samotné nestačí,“ citují Sulehriho Financial Times, „když nejste schopni přeložit je do systému včasného varování. A to zdejší úřady nejsou. Nevydaly žádné varování, přestože podobnou zničující vlnu zažila nedávno sousední Indie.“

Květnové indické vedro má na svém kontě bezmála 2000 životů a experti tehdy varovali, že horší časy teprve přijdou. Jižní Asie bude podle nich v nadcházejících časech čím dál častěji vystavena smrtonosné kombinaci vedra a vysoké vlhkosti coby zřetelným červánkům přicházejícího globálního oteplování.

Řecká sága pokračuje. Vláda v Aténách připravila návrhy, které se poprvé setkaly s kladnou odezvou v EU, ale naopak s docela zuřivou reakcí ve vládní straně Syriza. Takže bitevní pole se může z Bruselu velmi rychle přenést do aténského parlamentu – a bůhví, jak to dopadne. 

Dnes se premiér Tsipras sejde s „trojkou“ (EU, ECB a MMF), pak je na programu setkání ministrů financí eurozóny. Klíčový ale bude konec týdne, kdy má summit EU rozhodnout, zda Řecku důvěřuje a zachrání ho před bankrotem. Pokud ano, poslední velkou překážkou bude řecký parlament, který bude muset případnou dohodu také schválit. 

Že návrhy, s nimiž vyrukoval premiér Tsipras, jsou skutečně velkým krokem vstříc Bruselu, lze posoudit i z dlouhého textu ministra financí Varufakise, který uveřejnil server OpenDemocacy. V něm vysvětluje, proč se Brusel mýlí a proč například tlak na úspory v penzích je nesmyslný (Tsipras ustoupil a řecké penze by se měly zejména u bohatších penzistů krátit).

Jeho argumenty nejsou hloupé, například když vyvrací výčitku Bruselu, že Řecko nesnížilo podíl výdajů na penze vůči HDP, který stále zůstává na 16 procentech. Varufakis tu píše: „Penze se snížily o 48 % a počet důchodců zůstal stejný. Takže výdaje na penze se snížily. To, že je to stále 16 % HDP, je však vinou toho, že se radikální scvrkla velikost samotného HDP.“ A vypočítává, co všechno se v Řecku scvrklo: platy o 37 %, počet státních zaměstnanců o 30 %, spotřeba obyvatel o 33 % a také schodek rozpočtu o 16 %. A co naopak vzrostlo: nezaměstnanost na 27 %, černá práce na 34 %, státní dluh na 180 % HDP a nárůst bídy a hladu je takový, jaký se vyskytuje jen ve státech, jež vedou války.

Varufakis je zdatný a přesvědčivý autor, škoda, že není takový i jako politik. Své kolegy ministry si totiž znepřátelil tak, jako se jen tak ledaskomu nepodaří.

Na londýnském letišti Heathrow byl na základě evropského zatykače vydaného španělským soudem zatčen šéf tajné služby republiky Rwanda, generál Emmanuel Karenzi Karake (54). Rwandská ministryně zahraničí Louise Mushikiwabo prohlásila krok britských úřadů za urážku své země.

Španělský soudce viní generála Karakeho ze zločinů proti civilistům, kterých se měl dopustit během války o zastavení genocidy ve Rwandě v roce 1994, a pak ještě v následujících třech letech jako šéf bezpečnostních sil v zemi. Španělé ho bez dalších zveřejněných podrobností viní i z vraždy tří španělských dobrovolníků z nevládní organizace Medicos del Mundo.

Generálovo zatčení způsobilo poprask nejen ve Rwandě. Emmanuel Karake patří k lidem, kteří zastavili etnické vyvražďování ve Rwandě před dvaceti lety. V tehdejší genocidě vyvraždili tamní zfanatizovaní Hutuové během 100 dnů za bezmocného přihlížení světa více než 800 tisíc svých sousedů z kmene Tutsii i umírněných Hutuů, kteří se zabíjením nesouhlasili.

Hrůzu ukončila až exilová armáda Rwandské vlastenecké fronty, k jejichž velitelům Karake patřil. Při osvobozování rozvrácené země se ovšem RVF podle různých lidskoprávních organizací dopustila mnohonásobných vražd a masakrů lidí, které vojáci považovali za strůjce či vykonavatele genocidy.

Podle reportéra Phillipa Gourevitche - jehož kniha „Chceme vás informovat, že zítra budeme zabiti i se svými rodinami“ je považovaná za fundamentální dílo o rwandských událostech - je španělská obžaloba „vysoce zpolitizovanou a kritizovanou věcí“ a Karakeho zatčení lze srovnat s tím, kdyby byl někde při návratu ze zahraniční cesty zatčen šéf MI6 nebo CIA.

Bývalý britský ministr pro mezinárodní rozvoj Andrew Mitchell označil Karakeho zatčení za „naprosto chybnou“ věc. „Je trestuhodné, že se evropský zatykač zneužívá pro takové záležitosti,“ komentoval španělské úsilí Mitchell, podle něhož jde Španělům „o politiku, a ne o otázku spravedlnosti“. Obžalobu generála Karakeho odsoudily i Spojené státy, podle jejichž stanoviska jde o „nedostatečně prošetřenou, politicky motivovanou záležitost, která se neopírá o dostatek fakt“.

Proč tolik lidí zabíjí jiné lidi a působí jim všelijaké utrpení? Působí jim to radost? Jsou to sadisté? Zlí lidé? Tage Rai z univerzity v Illinois zkoumal příčiny lidské krutosti překvapivým způsobem: analyzoval data napříč civilizacemi.

Ve skutečnosti jsou sadisté i psychopaté spíše výjimkou, která ani zdaleka nevysvětluje množství hrůzných činů, jichž se tolik lidí – v podstatě normálních – dopouští. Proč tedy lidé zabíjejí? „Zní to jako nezodpověditelná otázka. Existuje na ni ale odpověď. Musíme však pohledět do propasti,“

píše autor na serveru Aeon

.

V současnosti existují dva způsoby nahlížení na násilí, oba mylné nebo nedostatečné. Jeden předpokládá, že člověk, původně nenásilný, v nějaké situaci ztratí nervy a například udeří svoji manželku, i když ví, že to je nesprávné. Výzkumy chování lidí však ukázaly, že většina ani v okamžiku, když byli silně provokováni, neprojevili sklon k agresi. Takže masivní násilí nelze vysvětlit „selháním nervů“ a ztrátou sebekontroly.

Druhý náhled přepokládá, že násilí lidé používají, když chtějí něco získat. To by například vysvětlovalo války kvůli ropě, vodě, území atd. Jenže války jsou iracionální a obě strany na ně jen doplácejí. Další výzkumy odhalily, že lidé – pokud dostanou šanci – dají přednost obchodu před válkou.

Proč je tedy ve světě tolik násilí? Co nám uniká? Autor v dlouhém textu vysvětluje, že míra násilí souvisí do velké míry s kulturou. Analyzoval s kolegou antropologem Alanem Fiskem spoustu historických dat a jak píše, „ta práce byla depresivní, protože nikdo si nechce číst o všech těch strašlivých věcech, kterých se lidé dopouštějí jeden na druhém“. Ale přece jen na něco přišli. Hlavním motivem násilí byla a je: morálka.

Stručně řečeno, za většinou utrpení, které lidé způsobují druhým, je jejich přesvědčení, že to dělají z nevyhnutelnosti a pro správnou věc. Když v Indii zabije bratr svoji sestru kvůli její nevěře, je přesvědčen, že tím chrání čest rodiny. Když sebevražedný atentátník na Blízkém východě vyhodí sebe i další lidi do vzduchu, dělá to ve jménu autority, kterou respektuje a z loajality vůči svým druhům. A tak by se dalo pokračovat do nekonečna.

To, že mnoha jiným se tato morálka zdá být zvrácená, je jiná věc. Pokusy sociologů ale odhalily, že jsme schopni po krátkém čase relativizovat naše mravní hledisko, když jsme vystaveni správným otázkám. Závěr? Naprostá většina lidí, kteří zabíjejí a mučí jiné, to nedělá s radostí (dokonce ani znásilňování žen prý mužům nepřináší rozkoš), ale proto, že to z nějakého mravního důvodu udělat musí - ať si o tom my myslíme cokoli.

Na závěr má autor pro nás radu. Výskyt násilí je možné snižovat, pokud bude násilí jako takové považováno za špatnou věc. Pokusy psychologů ukázaly, že například když byli vrahové v bostonské věznici vystaveni konfrontaci s příbuznými obětí, mělo to velmi pozitivní účinek.

„Kultury se můžou měnit. Lidé sice stále zabíjejí a zraňují jiné, protože věří, že je to správné. Ale když jim jejich vlastní sociální skupina začne říkat, že to není správné, nebudou to dělat. A až jednou každý a všude uvěří, že násilí je špatné, tak doopravdy skončí.“

A teď něco z podobného soudku, ale mnohem útěšnějšího. Matthieu Ricard, původem francouzský biolog, který se stal tibetským mnichem, je nejšťastnější člověk na světě. Tento titul získal díky skenování jeho mozku, které ukázalo, že má rekordní míru pozitivních emocí – dosud nejvyšší, jaká byla zaznamenána. „Inu, je to pořád lepší než být považován za nejnešťastnějšího na světě,“ glosoval Ricard výzkum svého mozku pro server The Daily Beast.

Ricard napsal téměř 900stránkovou knihu o altruismu (Altruism), který považuje za základ pocitu štěstí. Jako biolog i mnich zřejmě ví, o čem mluví. Sobečtí lidé, kteří dosáhnou splnění svých tužeb, sice vypadají šťastni, ale podle Ricarda je takové štěstí velmi nepravděpodobné. „ a dělá je takovými i lidi kolem nás.“

Ricardovo přesvědčení je v ostrém rozporu s klasickou ekonomií, která tvrdí, že člověk je „homo economicus“, který si hledí především toho, jak uspokojit svoje materiální potřeby a zvětšit své bohatství. Ricard namítá, že pokud vezmeme v úvahu altruismus, budeme se mít všichni lépe díky „ekonomice starosti o druhé“, tudíž budeme zlepšovat sociální podmínky pro lidi i pro další generace; všichni budeme šťastnější, a navíc ještě zachráníme planetu.

Ricard dokazuje na výzkumech, že lidé jsou „přirozeně altruističtí“ - děti do jednoho roku, kdy ještě na ně nemá výchova rodičů žádný vliv, vykazují známky ochoty pomáhat druhým a tak dále. Problém je, že sobectví je učíme my starší a děti pak přijmou náš pohled na svět i na sebe samé.

Něco na tom asi bude. Když sken Ricardova mozku ukázal rekordní úroveň pozitivních emocí, tento muž právě podle svých slov meditoval o druhých lidech a silně s nimi soucítil. A v jeho mozku se to projevilo, jako kdyby právě spolkl pilulku štěstí.

A nakonec jedna pozvánka do centra Prahy od organizátorů kampaně Proti ztrátě paměti.  Ve čtvrtek 25. června v 16.00 hodin dorazí ve vyhlídkovém autobuse na Václavské náměstí skupina asi 20 zelených mužiků. Prohlédnou si místa, kde kdysi bratrsky sovětsky pomáhali jejich otcové. Na závěr exkurze u venkovní instalace Okupační memento tito neznámí návštěvníci zformují živý tank a uvedou ho do pohybu. Happening bude zakončený pietní vzpomínkou na oběti okupací.

Ve stejný den v 18.30 hodin se v aule ABF Václavské náměstí 31 koná debata Československo 1968/Krym 2014 o paralelách okupace Československa s událostmi na Ukrajině. Pozvání přijal jeden z „osmi statečných“, kteří protestovali na Rudém náměstí proti invazi v Československu, Viktor Fajnberg, předseda krymskotatarského parlamentu v exilu Refat Čubarov a politický geograf Michael Romancov.

Video: Co to znamená být já v podání Stephena Frye.

Kulturní tip: Le Concert d’Astrée a Magdalena Kožená. Jízdárna, Zámek Valtice, 25. 6. V kulisách čerstvě renovované jízdárny valtického zámku se odehraje závěrečný koncert dvacátého ročníku festivalu Concentus Moraviae. do barokních interiérů vsadili organizátoři dobově odpovídající program. vystoupí tu patronka festivalu Magdalena Kožená společně se slavným francouzským souborem Le Concert d’Astrée. ten v roce 2000 založila cembalistka Emmanuelle Haïmová s cílem věnovat se především hudbě oné éry. ve Valticích tak mimo jiné zaznějí písně, které si k poslechu dopřávali dvořané za časů Ludvíka XIV. a jeho následovníka Ludvíka XV.