Respekt v Senegalu: Zmijovka, hip hop a příbuzenství vtipu

Dobře známe obrazy přeplněných člunů s migranty z Afriky i vyhrocené spory, které jejich příchod v Evropě vyvolává. Jedna perspektiva však zcela chybí: jak to vidí v místech, odkud mladí Afričané nejčastěji utíkají? V aktuálním tištěném Respektu proto najdete dlouhou reportáž ze Senegalu, který v přepočtu na obyvatele patří dlouhodobě k nejčastějším domovům afrických migrantů - ačkoli tu není válka, tyranie ani hlad. Reportáž Chci někým být, chci do Evropy se ptá, proč mladí Senegalci přesto touží po odchodu do Evropy, jak o tom místní přemýšlejí a co masová migrace této západoafrické zemi bere, a co jí naopak přináší. Následující menu bude proto speciálně o Senegalu: berte ho jako pozvánku do trafiky za aktuálním vydáním.

I v beznadějně přeplněných autobusech hlavního města Dakaru nebo v otlučených starých vozech značky Peugeot, které obstarávají meziměstskou dopravu, řidiči pouštějí nesmírně kvalitní hudbu. Originální fúze afrických bubnů, funku a jazzu, hip hop, místní popový žánr zvaný mbalax… Proto menu proložíme senegalskou muzikou; na úvod můj oblíbenec Faada Freddy a nahrávka jeho koncertu z Afrika Festivalu v bavorském Würzburgu:

https://www.youtube.com/watch?v=qNvJX-_Gun4

Angela Köckritz, africká zpravodajka německého týdeníku Die Zeit, vloni pátrala po příčinách toho, že je Senegal na rozdíl od mnoha sousedních států tak stabilní. Nikdy tu neproběhl pokus o státní převrat, náboženští radikálové jsou slabí a zatím se mu na rozdíl od většiny zemí v regionu vyhýbaly atentáty teroristů. Soužití devadesáti procentní muslimské většiny s křesťanskou menšinou je v klidu, kostely opečovávané. Autor těchto řádků viděl, jak si v Dakaru před vánocemi místní muslimové kupovali od pouličních prodejců umělohmotné vánoční stromky. Podobně křesťanští a muslimští sousedé společně slaví iftar, tedy porušení půstu během ramadánu. Ostatně první prezident nezávislého Senegalu Leopold Senghor, povoláním básník, vzděláním filozof a jakási místní verze Masaryka, byl křesťan.

Německá novinářka zjistila, že k příčinám senegalské stability patří i humor a jeho neobvyklá role ve společnosti. Existuje cosi jako “příbuzenství vtipu” mezi různými etniky, kterých je v Senegalu vedle sebe více než dvacet. “Znamená, že lze druhému říct úplně všechno. Udělat na jeho účet jakýkoli vtip a on se neurazí. Stejně jako se neurazím já, když se stanu terčem ostrého vtipu,” cituje Die Zeit jednoho senegalského studenta. Takto vtipkovat však nemůže každý s každým, ono “příbuzenství vtipu” existuje jen mezi některými etniky.

Německé novinářce historii a smysl “příbuzenství vtipu” vysvětluje dakarský filozof Raphael Ndiayo. V roce 1235 sezval Soundiata Keita, zakladatel středověké říše Mali, šéfy klanů ze svého panství. Chtěl ukončit opakující se násilné konflikty mezi klany. Před shromážděnou honorací přikázal svému griotovi (dvorní hudebník, vypravěč a básník typický pro západní Afriku), aby panovníka urážel. Griot se odvážil. Zúčastnění čekali, že ho čeká poprava, ale panovník prohlásil: “Proč by mě to uráželo, vždyť ten griot je jako můj příbuzný.”

Pak vyzval své poddané, aby se také vzájemně vnímali jako příbuzní, kteří o sobě mohou vtipkovat, klidně se i urážet, aniž by to vedlo k hádkám a válkám. Cílem “příbuzenství vtipu” je tedy ochrana před etnickou válkou, rodinnou mstí, vzájemným zotročením. “Kdykoli spolu znesvářené rodiny nebo etnika uzavírali mír, prohlásili se za humorem příbuzné,” říká Ndiaye. “A to znamenalo: naši potomci spolu již nikdy nesmí válčit.”

Pravda, nebyl to všelék. Nová doba vždy přinesla nové rivality a někdy i konflikty. Vazby “příbuzenství vtipu” však propojují tamní společnost a Senegal zůstal navzdory etnické různorodosti v trvalejším míru než jiné oblasti západní Afriky. Text v Die Zeit rozebírá i další, a objektivně asi podstatnější příčinu senegalské stability: zdejší velmi tolerantní, súfijskou verzi islámu.

…

„And now for something completely different,“ jak by řekli členové montypythonovského létajícího cirkusu:  zmijovky. Ano, české vlněné čepice, za mého dětství zvláště oblíbené mezi řezníky nebo prodavači dvánočních kaprů. V Senegalu jsou dnes tyto čepice mnohem populárnější než u nás, ročně se jich tam vyveze 200 tisíc. “Proč zrovna tam je zmijovka už desítky let tak populární, je trochu záhada; je možné, že ji zpopularizoval někdo, kdo u nás vystudoval a do Afriky se poté vrátil,” řekla šéfka firmy Tonak Lenka Urbánková Jarešová v rozhovoru kolegyni Kateřině Mázdrové. Dost možná by se legendární zmijovky bez senegalského trhu už ani nevyráběly.

Oblíbená je zvláště mezi západoafrickými rybáři, na pláži v největším senegalském rybářském městečku Kayar ji na hlavě nosí tucet rybářů. Proč? Tady pod horkým africkým sluncem… “Když jsi ve člunu na moři, tak chrání hlavu před ostrým sluncem. A na rozdíl od kšiltovky ve větru v Atlantiku neuletí,” vysvětluje rybář Fall oblibu kvalitní české zmijovky, jejichž klikatý design čepice senegalským mužům sluší.

…

Je čas změnit hudební žánr - a právě zmijovku má na hlavně rapper z dua Keur Gui v následujícím klipu. V překladu z wolofštiny se jmenuje Nic se nezměnilo – a kritizuje mizernou práci senegalských politiků a stagnaci země.

https://www.youtube.com/watch?v=Gq2cVl9t37k

A tady jeden starší rap s politickým nábojem, který je i bez porozumění textu cítit z klipu:

Senegal je centrem afrického hip hopu, kořeny tu mají i některé celebrity americké scény, třeba Akon. Hip hop tu představuje společenské reformní hnutí. Duo Keur Gui a další rappeři se v roce 2011 zasloužili o demokracii v zemi: stáli včele protestního hnutí mladých lidí, které zabránilo tehdejšímu prezidentu Abdoulaye Wademu zůstat u moci déle, než povoluje ústava.

Zdejší muzikanti rapují o politice, drogách i problémech života v chudinských čtvrtích velkoměst. V chudém předměstí Dakaru, které nese název Thiaroye, například z iniciativy rappera, který si říká Matador, vzniklo centrum Africulturban. Organizuje místní hudební festivaly, nabízí mladým lidem kurzy grafického designu, hip hopu, DJingu i graffiti. Právě ze zdejších chudinských předměstí, na rozdíl od rozvinutějšího jádra Dakaru, odchází do Evropy ilegálně (legální cesta je pro ně zavřená) hodně migrantů.

“Mladí odcházejí do Evropy, protože tu nevidí budoucnost. Nemají tady žádné projekty: buď na ně nemají prostředky, nebo nemají nápady. To se snažím změnit. Ukázat jim možnosti tady v Africe, aby se neupínali k Evropě, a tlačit i pomocí hudby na zdejší mocné, aby zemi zlepšili,” řekl Matador během našeho setkání na festivalu Thiaroye 44. Koncert probíhal ve skromném mládežnickém Centru Jacquese Chiraca, jehož stavbu nadace bývalého francouzského prezidenta v chudinské čtvrti zaplatila. Na pódiu se během noci vystřídaly desítky rapperů, každý vystupoval čtvrt hodiny.

Matador je ve své čtvrti hrdinou. Vrátil se sem z Belgie, kde tehdy tvořil a koncertoval, po masivních záplavách v roce 2005. Uspořádal charitativní koncert a později založil zmíněné centrum městské kultury Africulturban. Během festivalu zpíval píseň Tukki, v překladu Cesta, ve které mladší krajany odrazuje od ilegální cesty do Evropy. “Vítej ve hře na schovku s policajty. V mrazu bojuje každý, jak jen může. A jí z odpadků před restaurací. Není cesty zpět, nevíš, kdy zas budeš doma,” rapuje o těžkém životě mnoha afrických migrantů, kteří se v Evropě neprosadí. A vypráví tak alternativní příběh k obrazu evropského ráje, které mnozí mladí Senegalci nosí v hlavě. Píseň není ke zhlédnutí online, tak aspoň jiný rap od Matadora:

Vzkaz má Matador i pro Evropany: “Mladí lidé nemají šanci dostat vízum, proto jdou do Evropy ilegálně. Evropané sem mohou naopak bez problémů cestovat. Člověk je od přírody svobodný, měl by se pohybovat kamkoli. Nevěřím, že by se Senegal masově přestěhoval do Evropy, většina by se vrátila domů. Ale jasné, že hlavní je, aby tu viděli nějakou budoucnost.”

…

Mimochodem, festival Thiaroye 44 se odkazuje k masakru z roku 1944, který je v Evropě málo známý. Desítky tisíc vojáků ze západoafrických kolonií bojovaly během druhé světové války za Francii. Jenže po konci války jim nebyl zaplacen slíbený žold a dostali mnohem nižší penzi než bělošští veteráni. Na 1300 veteránů se proti tomu na základně v Thiaroye vzbouřilo. Francouzi nejprve slíbili splnění slibů a rovnost penzí - o den později, v noci na 1. prosince 1944, však francouzští vojáci začali do senegalských vysloužilců pálit ostrými náboji. Odhady počtu mrtvých se pohybují od 35 do 300, další vzbouřenci byli v roce 1945 vojenským tribunálem odsouzeni ke dlouhému vězení. Ve Francii je tento masakr prakticky neznámý, v Senegalu se o něm učí každé dítě. Vypráví o něm i jeden z nejznámějších senegalských filmů, Camp Thiaroye z roku 1988 od režiséra Ousmane Sembene. Ve francouzštině je ke zhlédnutí na YouTube:

Francie loni dala 28 africkým veteránům občanství a plnou veteránskou penzi. Zprávu z dubnové ceremonie v Elysejském paláci najdete zde.

…

I do Senegalu, jako prakticky do celé Afriky, proniká Čína. Za Dakarem Číňané staví průmyslovou zónu, jejímž cílem je vybudovat základy průmyslové produkce. Senegal vyváží hlavně ryby a arašídy, exportní průmysl chybí. Cílem zóny je přilákat čínské textilky a výrobce bot a vytvořit pracovní místa, která Senegalu zoufale chybí. V Africe se podobnou cestou industrializace poměrně úspěšně vydává Etiopie, Senegal ji chce následovat. Více již v textu agentury Reuters. O Číňanech žijících v Senegalu pak píše v reportáži list The New York Times.

Závěrem menu snad jen jedno doporučení: vydejte se do Senegalu. Letenky z Vídně přes Lisabon vyjdou na méně než devět tisíc korun a občané EU nepotřebují vízum. Nejsou tu spektakulární atrakce jako  v Namibii nebo v Tanzanii, ale země je to bezpečná, příjemná, zajímavá. Ačkoli zvláště v Dakaru jsou ceny na evropské úrovni a drahá je i cesta z nově postaveného letiště ležícího sedmdesát kilometrů od hlavního města. Dobrým průvodcem bude skvěle napsaná kniha v edice Bradt Guides.

Během reportážní cesty nebyl čas navštívit turisticky atraktivní místa, třeba město Saint Louis, národní parky v deltě řeky Saloum, rybářské městečko Joal-Fadiouth, jehož část leží na ostrově vzniklém z mušlí, nebo pláže v oblasti Casamance. Tak na závěr menu aspoň foto jedné mezi místními kontroverzní atrakce v Dakaru: památníku Africké renesance, který postavila firma ze Severní Koreje.

A úplně na konec místní legenda ze šedesátých let, která kombinuje africké a karibské rytmy: Orchestra Baobab.

https://www.youtube.com/watch?v=5B2rjTpDUIg&t=350s