Řecko dospělo: žádné střílení, občanská válka nebo převrat

Tahle epizoda je z blogu amerického serveru Politico a umožňuje začít v dramatických časech zlehka. Demokratická prezidentská kandidátka Hillary Clinton dorazila na americký státní svátek 4. července v rámci své kampaně ke stánku se zmrzlinou. “Dáte si nějakou?” vyzývala kordon novinářů, který ji obvykle následuje. Prý ticho. “Neblázněte, je 4. července, máte na to nárok,” volala politička.

Její asistentky si mezitím koupily zmrzlinu pro sebe, a když došla řada na Hillary, uvědomila si protřelá politička, že musí s barvou ven a nahlas přiznat, jaké příchuti dává přednost. V tom okamžiku se v ní ale zřejmě vzpříčily všechny léta nashromážděné instinkty zavděčit se všem.

“Já vůbec nevím, co chci,“ začala se ztrácet. “Co si mám dát?” ptala se asistentek. Pak si něco tiše objednala, aby to novináři neslyšeli, a když na ni jeden z fotografů zavolal, kterou má nejraději, odpověděla: “Na to se právě snažím přijít. Mám ráda skoro všechny.“

Jakou zmrzlinu má ráda Hillary Clinton, tedy Američané stále nevědí - a mohou nadále věřit, že právě tu, kterou oni sami.

A teď už k věci. Evropa je ponořená do řeckého dramatu, zkusme se ale na věc podívat trochu z odstupu. Britský historik Nial Ferguson ve svém komentáři tvrdí, že ve srovnání s tím, co bychom mohli očekávat ještě před několika desetiletími, má vlastně všechno spořádaný a hladký průběh. Řekové se sice kvůli referendu pěkně pohádali, ale nikde žádné střílení, občanská válka nebo vojenský převrat (doufejme, že dobré počasí vydrží).

“Mnoho mladistvých delikventů nakonec dospěje - a totéž je možné říct i o státech,“ tvrdí Ferguson a má samozřejmě na mysli vzpurné Řecko. Nemáme prý zapomínat, že země má během jednoho a půl století samostatné existence (od vyhnání Turků) za sebou tři atentáty na špičkové politiky, dvě povstání, třikrát sesadila krále, třikrát zažila vojenský převrat, prožila pět vojenských konfliktů, okupaci nacisty a následnou občanskou válku. “Na dnešní krizi není pozoruhodné, že Řecko přestalo splácet dluhy, protože to je v jeho historii normální. Pozoruhodné je, jak úzká je škála politických možností, které z toho vyplývají.“

Fergusonův článek je o generačních sporech a skutečném vítězství liberální demokracie - alespoň tedy na Západě, kam Řecko stále patří. Podle něj je sice možné, že Řekové o víkendu řeknou NE návrhu, který už neexistuje (článek vyšel v sobotu před referendem), a nakonec budou muset opustit euro, ještě v 70. letech bychom se ale museli obávat mnohem dramatičtějších důsledků. “Stála by tu skutečná stalinistická levice připravená vyhlásit diktaturu proletariátu a proti ní skutečná militaristická pravice připravená rozdrtit levici vyhlášením stanného práva.“

Dnes můžeme čekat maximálně demonstrace a sem tam nějakou pěstní potyčku. Pokud jde o ekonomiku, žádné zabavování soukromého majetku nebo hyperinflace nejsou na pořadu dne. Svět se navzdory zdání vlastně zklidňuje - Ferguson se tady dovolává stokrát citované knihy Stevena Pinkera The Better Angels of Our Nature popisující postupující civilizační proces lidstva, nabízí ale i jiná vysvětlení: nezadržitelný postup globalizace, která dramaticky zvýšila ekonomickou cenu za “neslušné” chování, nebo obecné stárnutí populace, protože největší revolucionáři a bojovníci jsou zpravidla mladí muži. “Trochu vděku bychom měli rezervovat také pro technologie. V éře internetu a sociálních médií je mnohem těžší zorganizovat převrat než v dobách, kdy v hlavním městě bylo jen pár rozhlasových a televizních stanic.“

Nicméně hlavní příčinu vidí Ferguson v ideologii. Evropa prostě nevidí alternativu k liberální demokracii a přes všechno se tak i chová. Jako kontrast uvádí Ferguson civilizační okruh Blízkého východu, kde naopak násilná alternativa funguje, a naopak všechny ostatní vlivy - technologie, globalizace nebo postup civilizace - rázem nefungují. Skutečná hrozba pro Evropu je v nevyzrálém prostoru vně jejich hranic.

Proč řecké “Οχι”, tedy NE, snadno vyvolává silné emoce, zatímco ANO zní v zemi jako skomírající hlas? Samozřejmě je tu mnoho ryze současných důvodů v podobě drtivého propadu životní úrovně a bezvýchodnosti situace, ale znalci Řecka mluví také o historickém kontextu a emocionálním náboji slova Οχι. Řekové dokonce na podzim oslavují Den Οχι, což je vlastně výročí hrdinného vzdoru národa - něco, co by Češi a Slováci možná slavili, kdyby nekapitulovali v roce 1938 před mnichovským diktátem (a jako národy přežili).

Podrobnější vysvětlení nabízí třeba Sheldon Filger na serveru 

The World Post

. 28. října 1940 dostal tehdejší churavějící premiér Řecka Ioannis Metaxas ultimátum od italského velvyslance. Italští fašisté měli nejpozději do tří hodin zaútočit na Řecko z Albánie a premiér měl kapitulovat.

Tradice říká, že řecký premiér odpověděl jedním jediným slovem: Οχι

.

Následovalo vystoupení muže, který se tváří v tvář krizové situaci zcela proměnil, vyzařoval energii a stal se zásadním obráncem demokracie. “Přišla chvíle bojovat za svobodu Řecka, jeho integritu a čest!” hřímal tehdy a řecká armáda naprosto nečekaně útok odrazila, a dokonce osvobodila část Albánie. Situaci zvrátila teprve později intervence Německa.

V tomto kontextu je vzdálenému pozorovateli zase o něco pochopitelnější úspěch vágní národovecké rétoriky Syrizy i obrovské vzedmutí emocí, které referendum provázelo. Na straně Οχι stojí srdce, mýtus a cit, mládí, naděje, vzdor a hrdost. Rozum zní v téhle společnosti slov přece jenom trochu nudně. 

Financial Times elegantně upozorňují, že jsou v Evropě místa, kde řeckým kotrmelcům také alespoň trochu a potají tleskají. Jedním z nich je pracovna španělského konzervativního premiéra Mariana Rajoye, kterého letos na podzim čekají volby a který - jak píše britský deník - může teď snadno řecký chaos a prázdné bankomaty předvést v mrazivém kontrastu s tím, jak krizi ukočírovala jeho vlastní vláda.

Španělsko je totiž pod vedením Rajoyových lidovců z nejhoršího venku. Právě v dramatických dnech řeckého referenda jeho vláda opět zlepšila ekonomickou předpověď na letošní rok a předpokládá růst HDP 3,3% (dvojnásobek průměru eurozóny). Rajoy v nejtěžších chvílích Španělska nepřistoupil na nabízený záchranný program, jeho

vláda místo toho sama utáhla šrouby

a se zaťatými zuby přežila dramatický propad životní úrovně - čísla španělské nezaměstnanosti se od té řecké nijak výrazně neliší.

Na španělských lidovcích je pozoruhodné, že byli a jsou ochotni tyto politické náklady nést a neutápět zemi ve výmluvách na padouchy z Bruselu, Berlína nebo kterékoliv jiné planety sluneční soustavy.

Při hledání poučení z řecké krize je dobré nezapomínat i na to, že Řecko je výjimkou a že země svým postojem dokázala nebývale sjednotit zbývajících osmnáct vlád eurozóny -  právě včetně zemí jako Španělsko nebo Portugalsko, jež by pro ně měli mít největší pochopení.

To všechno už jsme nejednou napsali, autorovi menu se ale velmi líbí způsob, jakým britští novináři shrnuli do tří vět vzkaz španělského premiéra spoluobčanům: Tohle se mohlo stát nám. Jenže se nám to nestalo. Není zač.

V zápalu boje o osud eurozóny bylo snadné prošvihnout jiné důležité události. Třeba to, že 30. červen byl mezinárodním dnem asteroidů, v podstatě příležitostí oslavit, že do nás už velmi dlouho žádný velký kámen nenarazil. Datum odkazuje na poslední červnový den roku 1908, kdy jeden takový vesmírný posel explodoval nad sibiřskou řekou Podkamenaja Tunguska, a přestože měl průměr “pouhých” 40 metrů, jeho výbuch dosahoval síly 1000 atomových pum svržených na Hirošimu.

Srážky s asteroidy představují jistou výzvu pro lidské vnímání světa. Možná vás překvapí, že si sice na žádnou kolizi nepamatujete, přesto se

pravděpodobnost, že zemřete právě v důsledku takové katastrofy, zhruba rovná pravděpodobnosti, že se s vámi zřítí dopravní letadlo

. Alespoň to tedy 

tvrdí vědci

a zdůvodňují to tak, že srážky s rozměrnými vesmírnými tělesy se odehrávají sice zřídka, ale když už k nim dojde, počty obětí jsou ohromující. Tiše při této příležitosti vzpomeňme na druhohorní plazy a vůbec velkou část tehdejší flóry a fauny, jejichž hromadná smrt po srážce s asteroidem v oblasti dnešního Yucatánu otevřela cestu k rozvoji savců, a tedy i nás samotných.

“V naší sluneční soustavě je milión asteroidů, jež mají potenciál narazit do Země a zničit velkoměsto, zatím jsme ale identifikovali pouze 10 000 - tedy 1 procento z nich. Disponujeme však technikou, která může situaci změnit,” stojí v prohlášení The 100× Asteroid Declaration, jehož signatáři vyzývají k investicím do vyhledávání asteroidů pohybujících se v blízkosti Země a k jejich úplné katalogizaci do deseti let.

Akci podporují slavní vědci včetně biologa Richarda Dawkinse nebo britského královského astronoma Lorda Reese. Pointa je podle nich v tom, že do deseti let budou lidé již disponovat technikou potřebnou k tomu, aby dokázali odklonit menší asteroid ze své dráhy. Pravdou je, že na kometě již nedávno dokázali přistát a - což je možná v tuto chvíli ze všeho nejméně uvěřitelné - celý projekt financovali v eurech :-).

Na závěr odkaz pro ty, kteří si rádi přečtou dlouhý text v angličtině. Nedělní vydání The New York Times přineslo rozsáhlý portrét muže, který koncem 50. let minulého století ukázal Američanům, jak jejich země skutečně vypadá. Švýcarský fotograf Robert Frank vytvořil klasickou knihu The Americans, když procestoval ve své ojeté fordce zemi křížem krážem. Zobrazil tehdy úzkost, napětí, rozpory i nevyřčené pocity obrovského státu, který má do evropských představ o spořádanosti a hygienickém klidu hodně daleko.

Text je plný tvrdohlavosti, uměleckého vzdoru i rozevlátého života mimo konvence. Sám Frank je zjevně docela nepříjemný chlapík, slavný a bohatý, zároveň omšelý a vyzařující i na dálku obrovské charisma.

Převyprávět tenhle příběh na třech odstavcích by znamenalo zavraždit pozoruhodné dílo novináře Nicholase Davidoffa, autor menu si ale znovu uvědomil, jak zajímavou zprávou ze života ohromné země ony Frankovy fotografie dodnes jsou. Život je na nich pozoruhodně divoký a zneklidňující a Spojené státy zásadně nedokonalé a k pomilování. Frank Ameriku zjevně zbožňuje, i když umí být vlastně docela hrozná.

Video: Zpověď: Byl jsem Ronald McDonald.

Kulturní tip: Ecce homo Homolka. Prima 7.7.2015 20:15.