Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika

Rachman: Zvrátit Brexit je možné

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Gideon Rachman v deníku Finacial Times tvrdí, že v Británii sílí hnutí, jež chce zabránit odchodu země z Evropské unie. Kromě toho také nabízí pomocnou argumentační ruku, jak Brexit skutečně v praxi zastavit.

Podle Rachmana zatím otevřeně proti odchodu argumentuje jenom malé množství politiků, většinou padlé hvězdy jako Tony Blair nebo Nick Clegg. Mnozí další se ale schovávají pod nálepku “měkkého Brexitu” - protože se bojí, že budou obviněni z nedemokratických postojů. Stoupenci Brexitu -  konfrontováni s důkazy, že odchod bude ekonomický problém a že celá záležitost je podstatně složitější, než se jim podařilo voličům namluvit – se totiž stále častěji opírají o argument, že “voliči promluvili”. Rachman proto tvrdí, že pokud budou chtít stoupenci setrvání v Unii vývoj skutečně zvrátit, musí se naučit argument demokratického deficitu vyvrátit a ustát.

Cesta prý existuje. Rachman argumentuje ze dvou stran. Za prvé, Brexit ve skutečnosti pro různé voliče znamenal různé věci. Pro větší část z nich to byl způsob, jak zabránit neregulované migraci ze zemí EU. Pro druhou, menší skupinu zase cesta, jak se vyhnout evropským obchodním regulacím omezujícím podle jejich názoru dravý britský kapitalismus. Kampaň za odchod dokázala voliče přesvědčit, že oba postoje jsou slučitelné. Jak měsíce běží, je stále jasnější, že je to nesmysl a že jedna varianta vylučuje možnost druhou. Pokud se vylhaná koalice rozpadne, je rázem v menšině.

Za druhé, ti, kteří tvrdí, že voliči jednou rozhodli a nic již nejde změnit, mají prý sami k demokracii postoj, jenž se podobá spíše pohledu diktátorů ze zemí třetího světa: hlasovat je možné jednou a už navždy. Ve skutečné demokracii je potřeba společenský konsensus neustále obnovovat, volby se také opakují v pravidelných intervalech. U referenda to prý není jinak, nakonec sami stoupenci Brexitu původně tvrdili, že země nové referendum potřebuje, protože od toho prvního v roce 1975 se EU proměnila. Brexit je možný jen proto, že referendum v roce 2016 zvrátilo výsledek referenda v roce 1975.

Politici se prý také bojí rozpoutání temných nacionalistických vášní a Rachman tady vzpomíná na vraždu labouristické proevropské poslankyně Jo Cox. Jenže Brexit by byl zastaven legálně a demokratická společnost se přeci musí umět s extrémisty vypořádat.

Rachman se tak nejvíc obává, zda se o druhém referendu podaří včas přesvědčit dostatečný počet voličů. Největším nebezpečím je prý možnost, že skutečné náklady na Brexit vyjdou najevo teprve v okamžiku, kdy bude Británie nevratně z Evropy venku. Stát se to prý může, stejně tak je ale pravděpodobná možnost, že se během následujících dvou let vyjednávání ukáže, že odchod je katastrofa a jeho podmínky jasně míří k újmě Británie. Dost možná k tomu prý přispěje i rozhádanost a nekompetentnost brexitářů.

K tomu dodejme, že představa neustálého obnovování společenského konsensu v praxi přece jen musí mít někde své meze. Co říká Rachman o druhém referendu, to by platilo i naopak: odpůrci Unie pak mohou kdekoliv co dva roky žádat, aby země v referendu znovu potvrdila ochotu se evropské integrace účastnit. Zda by osmadvacítka mohla takovým způsobem fungovat, je nanejvýš pochybné. Stejně jako je pochybné, že může Velká Británie každou chvíli znovu pořádat referendum o odtržení nebo setrvání Skotska.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].