Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika, Společnost

Proč nejsilnější vojenská moc světa pořád prohrává války?

Řekové z EU? :: Minské příměří :: O svobodě slova :: Válka z pohledu separatistů :: Daily Telegraph tajil informace

Americká námořní pěchota před patrolou v Iráku • Autor: defense.gov
Americká námořní pěchota před patrolou v Iráku • Autor: defense.gov

Otázku z titulku si v britském expertním on-line magazínu Pieria klade dlouholetý válečný zpravodaj z Afghánistánu a Iráku Tom Streithorst. „Před Koreou Amerika neprohrála jedinou válku,“ píše. „A po ní s jednou výjimkou všechny. Ve Vietnamu, Iráku a Afghánistánu utratili Američané biliony dolarů, vystříleli nekonečné tuny munice, zabili statisíce nepřátelských bojovníků spolu s nevinnými civilisty - a nedosáhli skoro žádného z cílů, které si dali.“ Amerika utrácí ročně 500 miliard dolarů na armádu, víc než všechny ostatní velké mocnosti dohromady. Jak je tedy možné, že nedokáže vnutit svou vůli ani v podstatě nijak velkému protivníkovi? Streithorst vidí čtyři důvody.

1) Současná armáda Spojených států je strašně nabobtnalá a skuteční bojovníci v ní tvoří jenom malou část (v Iráku jednu třetinu) obklopenou zbytnělým doprovodným servisem. Základny plné úředníků a kuchařů dává autor do protikladu úspěšným malým jednotkám speciálních sil, jejichž skvěle vycvičení příslušníci se například potají protáhli do Afghánistánu na podzim 2001, postavili na nohy už skoro poraženou vojenskou opozici proti Talibanu a během krátké doby Talibance i bez pomoci pravidelné armády porazili - aspoň na pár let.

Američtí vojáci před odletem do Afghánistánu • Autor: Globe Media /  Reuters
Američtí vojáci před odletem do Afghánistánu • Autor: Globe Media / Reuters

2)Neznalost jazyka. „Vůbec nevím, co žvaní. Rozumět vám je pro mě daleko snazší,“ vzpomíná Streithorst na odpověď egyptského tlumočníka na základně u irácké Basry, kterého se zeptal, jak se jeho káhirská arabština snáší s jazykem zdejších Iráčanů. Přesto tento muž - díky své skvělé angličtině - tlumočil pro armádu názory, postoje a potřeby místních lidí; a zřejmě to dělal tak, že uhadoval, co šéfové chtějí slyšet. Když nerozumíš místním, operuješ jako slepý, říká Streithorst Je nemožné vést válku, když nejsi schopen rozpoznat přítele od nepřítele, protože ti oba připadají stejní.

3) Dalším důvodem proher je hrůza z vlastních ztrát. Jejím dodnes známým symbolem je lynč několika členů posádky havarovaného amerického vrtulníku v ulicích Mogadiša, který přiměl prezidenta Clintona ukončit operaci snažící se zastavit občanskou válku v Somálsku. „Náš strach ze smrti posílá nepřátelům vzkaz, že stačí trocha trpělivosti, bolesti a prolité krve, aby Američané - bez ohledu na převahu - odešli z boje,“ píše Streithorst. A s tímhle strachem, vybuditelným tak snadno obrazy z moderních médií, souvisí podle autora čtvrtý a nejdůležitější důvod neustálých proher.

4) Pro americkou společnost nedávají války jejich elit žádný smysl. "Když v roce 1975 padl po dlouhé válce Saigon, neznamenalo to pro Ameriku kromě psychologického efektu prakticky nic. A stejně tak se za pár let nebudou Američani zajímat o to, kdo vládne v Mosulu nebo v Jižním Vazíristánu. Spojené státy prohrávají své moderní války proto, že do nich jdou bez reálných důvodů, bez nutnosti bránit nějaký opravdu vážný národní zájem.”

Bankrot Řecka, jeho vystoupení z eurozóny a případně i z EU už začíná vypadat jako jeden z opravdu možných scénářů poté, co se ministři financí eurozóny v pondělí nedohodli a řecký premiér Tsipras si chce nechat v pátek posvětit svůj neústupný postoj parlamentem.

Řecký ministr financí Janis Varufakis • Autor: Globe Media /  Reuters
Řecký ministr financí Janis Varufakis • Autor: Globe Media / Reuters

Významný ekonom Anatole Kaletsky napsal skvělou krátkou analýzu situace a možného vývoje, v níž kritizuje řeckého ministra financí Varufakise, který se ve své akademické kariéře zabýval teorií her. V této teorii platí, že nejméně předvídatelné konflikty jsou ty mezi slabým, ale rozhodným hráčem a silným hráčem bez velkého odhodlání. To je přesně případ Řecka a Německa. Jenže Kaletsky ministrovi vyčítá, že svým jednáním popírá všechny poučky z teorie her, když mění stanoviska a uchyluje se k tak absurdním vyhrůžkám, že „vezme revolver, přiloží si ho k hlavě a požaduje ústupky, aby nestiskl kohoutek“.

Kaletsky připouští i scénář řeckého bankrotu, nicméně stále si myslí, že Řecko ustoupí. Problém vidí v tom, že Řekové dělají chybu, když se odvolávají na svůj demokratický mandát vzešlý z voleb a věří, že díky němu můžou převálcovat evropskou byrokracii, protože nechápou jednu zásadní věc: „Nadvláda byrokracie nad demokracii je jedním ze základních principů, na němž se instituce EU vždy nekompromisně shodnou.“

Příměří dohodnuté v Minsku platí jen velmi omezeně. Boje o Debalceve pokračují, těžká technika, která měla být začít stahována, zůstává na místě. Ruský prezident Putin, který stále tvrdí, že Moskva žádné zbraně proruským separatistům nedodává, si současně hraje na generála a ukrajinské armádě poradil, ať se v Debalcevu vzdá, protože nemá šanci dobývané město ubránit. Dobrý souhrn událostí bývá pravidelně na tomto blogu zpravodajství Rádia Svobodná Evropa.

Na snímku voják ukrajinské armády poblíž východoukrajinského Debalceve. • Autor: Globe Media /  Reuters
Na snímku voják ukrajinské armády poblíž východoukrajinského Debalceve. • Autor: Globe Media / Reuters

Harvardský profesor Michael Ignatieff se léta zabývá tím, proč někdo v politice či veřejném životě selhává, a někdo ne. Co jsou vlastnosti či přístupy, které určují politický úspěch?Ve výborném časopise The Atlantic se nyní věnuje Václavu Havlovi, a to pod silným titulkem: Hrdina, kterého Evropa potřebuje.

Je to mimořádně zajímavý text bez ohledu na to, že se věnuje našemu bývalému prezidentovi. „Máme tendenci vnímat hrdinství jako projev tajemně individuální, ale Havlův život nás učí, že hrdinství je ve skutečnosti sociální ctnost, jež se odvíjí od schopnosti zůstat loajální k lidem, o nichž víte, že se jich musíte zastat, pokud chcete později žít sám se sebou,“ píše mimo jiné Ignatieff. Jde o výbornou definici naší odpovědnosti - a vlastně je to i návod k tomu, jak snadno se stát „hrdinou“. Protože těch, kterých je třeba se zastat, je stále mnoho.

Editor časopisu The New Yorker Bob Mankoff si léta dopisuje s editorem dánského listu Jyllands-Posten Flemmingem Rosem, který v roce 2005 otiskl karikatury Proroka Mohameda. Po nedávném teroristickém útoku na kodaňskou kavárnu, kde se konala debata o svobodě slova, zveřejnil jejich emailovou výměnu na toto téma.

Dánský karikaturista Kurt Westergaard • Autor: Wikipedia
Dánský karikaturista Kurt Westergaard • Autor: Wikipedia

V ní Ros mimo jiné říká: „Jednou z možností je si říci, že pokud nechci, aby někdo urazil mé city, zdržím se útoku na ty jeho. Tento přístup zní dobře a je populární na mnoha místech. Pokud se ale bude uplatňovat důsledně, povede k tyranii ticha. V multikulturním a digitálním světě je velmi těžké říci něco, co nebude, ať už u vás doma, či někde v daleké zemi, vnímáno jako útok na někoho.“

Na jiném místě pak dodává: „Lidé si budou muset přiznat, že cena, kterou platíme za život v demokracii a užívání si jejích výhod, je ta, že není možné trvat na zvláštním právu nebýt urážen. Čím rozmanitější společnost je, tím rozmanitěji se lidé vyjadřují; a právě proto, aby multikulturní a mnohonárodnostní společnosti zůstaly otevřené, potřebují více, nikoli méně svobody projevu.“

Internetový deník Buzzfeed zveřejnil fotografie Maxe Avdeeva, který sledoval rusko-ukrajinskou válku z pohledu separatistů. Stejně jako redakce varuji, že některé snímky jsou drastické, nicméně je to důležité svědectví.

Administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy hledá cestu, jak bojovat s Islámským státem i na poli sociálních sítí. Islamisté prý vyšlou každý den na 90 tisíc zpráv, a to především přes twitter. Ve Spojených státech proto vznikají nové týmy, které mají vymyslet strategii, která oslabí propagandu teroristů. Experti ale varují, že to vůbec nebude snadné.

Slavné britské noviny Daily Telegraph mají velký problém. Hlavní politický komentátor tohoto listu Peter Oborne prohlásil, že noviny před svými čtenáři tají informace o skandálu banky HSBC, protože je to velký inzerent.

Oborne se tak rozhodl noviny opustit; původně to prý chtěl udělat potichu, ale pak si řekl, že to „musí zveřejnit, protože to dluží veřejnosti“. Pokud „velké noviny kvůli strachu ze ztráty příjmů z reklamy dovolí, aby korporace ovlivňovaly jejich obsah, ocitá se demokracie v nebezpečí,“ prohlásil Oborne a nezbývá, než s ním souhlasit. Tady o kauze píše The Guardian a tady je přímo článek Oborna, kde svůj postoj vysvětluje.

Video: Kamil Fila a Tomáš Stejskal recenzují filmy Padesát odstínů šedi a Bílý bůh. Zde také slibovaný text o prvním jmenovaném.

Kulturní tip: Na české (ale i světové) poměry je převratný dokument Danielův svět sledující reálný život mladého muže s pedofilní sexuální orientací. Režisérka Veronika Lišková prolomila jedno z největších tabu naší společnosti, ale přitom se nedopustila ničeho skandálního či senzacechtivého.

Citlivě ukazuje velmi otevřenou zpověď člověka, který neskrývá své city, ale snaží se bojovat se svými pudy. Snímek boří i mnohé mýty ohledně pedofilie. Například 90 procent případů zneužívání dětí mají na svědomí lidé s většinovou sexuální orientací. Film měl již premiéru na mezinárodním festivalu v Berlíně, nyní vstupuje do zdejších kin.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].