Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Problémy evropské integrace jsou i dědictvím dávno zaniklých impérií

Autor: Globe Media /  Reuters
Autor: Globe Media / Reuters

Grandiózní projekt Evropské unie prochází těžkými časy. Přestože jde o historickou šanci Evropanů na život v bezpečí, svobodě a sousedském míru, útočí na něj a vysmívá se mu na kontinentě kdekdo. Dokonce i značná část Čechů, na které přitom bez unijní spolupráce a pomocné ruky nečeká nic než vegetování v područí agresivního zaostalého impéria, jehož slasti jsme dokonale poznali za desítky let nedávno skončené okupace. „V dramatickém obratu dosavadního směřování po druhé světové válce Evropané jako by ztratili schopnost spolupracovat napříč národy i etnickými skupinami,“ komentuje na serveru euromind tuto podivuhodnou sebevražednou nechuť americký historik z univerzity státu Connectlcut Peter Turchin a zamýšlí se na jejími příčinami i možnými důsledky.

Debata o současné evropské krizi, charakterizované jevy jako brexit či neochota východoevropských členů podílet se společně se západními sousedy na řešení migrační krize, musí podle Turchina začít konstatováním, že přimět lidi ke spolupráci v entitách velkých jako Evropská unie je obtížné. Naše porozumění lidské schopnosti vytvářet obrovská spolupracující společenství desítek a stovek milionů jedinců je zatím v plenkách.

Pro vědce je nemožné tak velké společenské pohyby zkoumat v experimentální podobě, takže musí spoléhat jen na sběr a analýzy historických dat. A tato data říkají především jedno: schopnost lidí tvořit velké kooperující celky je podmíněna historickými událostmi starými stovky a někdy i tisíce let. Zkoumání odkrylo především zásadní a dlouhodobý vliv dávno zaniklých impérií.

Peter Turchin • Autor: evolution-institute.org
Peter Turchin • Autor: evolution-institute.org

Je to vlastně pochopitelné, říká Turchin. Úspěšná spolupráce vyžaduje společné hodnoty, společné instituce a sdílenou identitu. To první nám vysvětluje, proč vlastně chceme spolupracovat: jaký je prospěch z toho, co chceme společně vybudovat. Zákony a instituce dávají společnému dílu rámec a pocit identity pak pomáhá překonat překážky stojící spolupráci v cestě (například potlačuje svůdné nutkání vést se jako černý pasažér na úsilí ostatních).

Podle politické ekonomky a nositelky Nobelovy ceny Elinor Ostrom je prvním a základním předpokladem jakékoli společné akce jasné ohraničení skupiny, která ji provádí. Pomíchané hodnoty, instituce a identity často rozloží společný zápal ještě dřív, než může cokoli dokázat. A právě historická zkušenost soužití v jednom státním celku s sebou často nese balík společných hodnot, institucí a stejné identity. Řada kulturních aspektů - včetně těch přímo ovlivňujících kvalitu či vůbec možnost spolupráce - se mění jen pomalu a přetrvávají ještě dlouho poté, co se původní říše rozpadly.

Pro analýzu vlivu dávných impérií na současnost používá Turchin data agentury World Values Survey (WVS), která od roku 1981 mapovala pohledy občanů různých evropských zemí na život a na společnost. Výzkumníci došli k závěru, že veškeré rozdíly se dají v zásadě shrnout do dvou kategorií: za prvé tradiční hodnoty versus osvícensko-racionální pohled a za druhé hodnoty rodu versus hodnota sebevyjádření. Pokud každou zkoumanou zemi zaneseme do grafu tvořeného těmito dvěma osami, dostaneme tzv. Inglehart–Welzelovu kulturní mapu. Turchin to udělal a jednotlivé evropské země se vybarvily do pěti skupin podle následujících říší: franské, habsburské, otomanské, britské a dánsko-švédské čili „nordické“.

Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze
Mistr Theodorik, Sv. Karel Veliký, Národní galerie v Praze

Obzvlášť zajímavá je přitom  franská říše, která dosáhla vrcholu v osmém století za tzv. karolínské renesance pod Karlem Velikým.  Jejím jádrem byly stejné země, které o dvanáct století později v roce 1957 podepsaly zakládající dohodu Evropského hospodářského společenství (Belgie, Francie, Holandsko, Itálie, Lucembursko a Německo). To není náhoda, píše Turchin.

Franská říše a její volný dědic Svatá říše římská byly zárodkem toho, čemu dnes říkáme západní civilizace. I když se po rozpadu Karlova impéria už jednotlivé země nikdy politicky nesjednotily v jeden stát, věděly, že v jistém nadnárodním smyslu patří k sobě. Sjednocovala je stejná (katolická) víra a jeden (latinský) jazyk. A dokonce i pozdější náboženské války reformace byly přes veškerou krutost a krveprolévání pouhou „hádkou v rodině“, která nenarušila vědomí vzájemné totožnosti a společných kořenů. Vědomí tak dobře zúročené později při pokládání základů společné Evropy.

Při pohledu zpět se tak zdá, že příliš rychlé rozšíření z původních  šesti na dnešních 28 členských států přispělo k současným problémům Unie. Jednak je samozřejmé, že se na společném postupu snáze shodne šest státníků než 28, ale hlavně:  rozšíření původního „franského“ jádra přivedlo do Unie občany (a politiky) z různých kultur, odlišných hodnot a různých představ o cílech i způsobech spolupráce.

Peter Turchin: Predicting History from Aarhus Universitet on Vimeo.

Nebylo by tedy pro evropskou integraci lepší, kdyby probíhala vícerychlostním, „skupinovým“ způsobem? Vždyť například skandinávské země stejně už mají vlastní integrační jádro - Severskou radu. Další takovou buňkou je Visegrádská čtyřka sdružující Polsko, Maďarsko, Slovensko a Českou republiku. Možná by Evropa fungovala líp jako spolek takových skupin, ne jako jedno velké těleso závislé na neformálních dohodách svých silnějších členů.

V nedávném článku pro časopis Nature navrhoval Turchin seriózní a empirické zkoumání takových otázek ve světle faktů z historických databází. Teď v textu pro euromind zmiňuje pár ukázkových otázek k přemýšlení. Jaké administrativní  kroky a politické instituce napomáhaly kooperaci ve velkých říších, jako byl Řím, indická Konfederace Maratha nebo Spojené státy americké? Jak se můžeme poučit z osudu habsburského impéria, předešlého (a neúspěšného) "pokusu o Evropskou unii“? Jak důležitý je v soudržnosti velkých skupin pocit společné identity?

“Tvůrci současné politiky mají nepřehlédnutelný zvyk dívat se na současné ekonomické a politické krize jako na něco, co tu ještě nikdy nebylo; což ovšem v důsledku vede k tomu, že jsme nuceni opakovat staré chyby,“ píše Turchin v závěru analýzy. „Pokud se rozhodneme ignorovat historii, měli bychom vědět, že to neznamená, že historie bude ignorovat nás.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].