Přečetla jsem Bukowského a začala nenávidět své tělo

Nové album Adele je v prodeji, ale nikde nejsou žádné fronty. To je postřeh, který v glose na serveru The Guardian komentuje Michael Hann. Ještě v osmdesátých a devadesátých letech bylo zcela běžné, že pokud se chystalo vydání nového alba nějaké globální hvězdy (Madonna, Michael Jackson, U2), otevíraly velké obchody s hudbou v Londýně či New Yorku o půlnoci a kroutily se před nimi dlouhé fronty natěšených fanoušků. Tento pátek, kdy se na pultech objevila novinka britské zpěvačky 25, však k ničemu takovému nedošlo.

Jak Hann píše: „Veškeré vzrušení kolem desky 25 je virtuální – debaty se odehrávají na sociálních sítích a ne mezi fanoušky mrznoucími v dlouhých frontách.“ Nedočkavci si spíše album koupili v noci z čtvrtka na pátek sami online, než by ráno spěchali do obchodu; nehledě na to, že download vyjde laciněji.

A nehledě na to, že došlo k velkému posunu v tom, kvůli čemu je dnešní západní konzument ochoten mrznout ve frontě. V centru pozornosti, kde dříve bývala populární hudba, jsou dnes technologie. „Proto vidíme dlouhé fronty před prodejnami Apple, kdykoli jde na trh nové iCokoli. A proto stojí před obchody s počítačovými hrami velké skupiny, když se objeví nové pokračování Call of Duty nebo Grand Theft Auto.“

Recenzi desky najdete v novém Respektu, který vychází v pondělí 23. listopadu.

„Může si člověk zpětně osvojit kulturu své země, s níž nikdy nebyl v kontaktu? Byla moje touha dozvědět se více o mé rodné zemi beznadějná, nebo dokonce chybná?“ ptá se Nicole S. Chung ve velmi osobně laděném vyznání Language Lessons: On Adoption, Identity and Loss.

Byla adoptovaná americkými pěstouny a vyrůstala zcela izolovaná od korejské kultury, neznala dějiny ani řeč. Sice se potýkala s posměšky, že za dobré výsledky ve škole může její „asijská pilnost,“ ale jinak byla dokonale amerikanizovaná. Nyní Nicole S. Chung líčí až dojemný příběh znovuobjevování svých kořenů, který přišel po narození její dcery.

Té se totiž ve škole a školce začali korejští spolužáci ptát jak to, že nemluví korejsky. Tady začalo pátrání po vlastní identitě.  Přemýšlení o nepředvídatelných úskalí adopce a také až úsměvné shánění učitele korejštiny. A pak společné učení matky s dcerou jazyku země, kterou vlastně nikdy nepoznaly. „Vlivy adopce nekončí umístěním, nekončí ani, když adoptované dítě dospěje. Mohou být přenášeny na další generace,“ píše autorka.

Osmdesát knih, které by žádná žena neměla číst.To je seznam, který ve svém komentáři na serveru Lithub propaguje Rebecca Solnit. Inspiroval ji k němu již starší výběr časopisu Esquire: The 80 Best Books Every Man Should Read.

Opětovně si ho prochází a přemítá nad knihami, které jsou – kromě jediné výjimky – napsané mužskými autory. Načež dochází až k soucitnému poznání: „Prolétla jsem si ten seznam, který byl plný těch nejchlapáčtějších knih všech dob. Mnoho jich je o válce, pouze jednu napsal gay - a připomnělo mi to, že jakkoli je těžké být ženou, musí být v mnoha ohledech těžší být mužem: tedy genderem, který by měl být neustále obhajován a demonstrován mužnými skutky.“

Shovívavým úsměvem provází komentáře Esquiru k Steinbackovým Hroznům hněvu i Londonovu Volání divočiny, podnětnější jsou ovšem její osobní čtenářské zážitky nad některými kanonickými díly. A pak také příklady knih, se kterými se ženský čtenář může jen obtížně ztotožnit.

To se týká nepřekvapivě Lolity, ale také Kerouacova Na cestě. Na jiném místě pak cituje autorku Daynu Tortorici a její pocity z četby Bukowského: „Nikdy nezapomenu, jak jsem četla Bukowského Poštovní úřad a cítila se příšerně. Ten způsob, kterým autor popisoval tlusté nohy ošklivé ženy. Myslím, že to bylo poprvé, kdy mě kniha, s níž jsem se chtěla identifikovat, odmítla. Vstřebala jsem to a pochopitelně jsem kvůli tomu začala nesnášet své tělo.“

Vystupoval tu Buffalo Bill i Kanye West. Server Billboard přináší shrnutí historie unikátního koncertního sálu Bataclan, jenž se minulý týden stal dějištěm bezprecedentního masakru. Orientálně působící budova s barevnou fasádou – extravagantní i na pařížské poměry – byla otevřena v 1864 pod názvem Le Grand Cafe Chinois-Theatre Bataclan. Pořádaly se tu balety, kabaretní představení, se svou westernovou show tu v roce 1892 vystupoval zmíněný Buffalo Bill a také tu pravidelně zpíval Maurice Chevalier.

V roce 1926 byl Bataclan přestavěn na kino, ale od šedesátých let už zase funguje jako přední pařížský koncertní sál, kde hráli Blur, Prince, Oasis nebo Kendrick Lamar. Bataclanu přitom hrozily útoky od muslimských radikálů už v roce 2011, byly motivovány dlouhodobým proizraelským postojem předchozích majitelů sálu. Podařilo se je však odhalit už ve stádiu plánování.

Video: Velkolepě excentrický je novinkový singl Davida Bowieho provázený až okultistickým klipem režiséra Johana Rencka. Takřka desetiminutový Blackstar začíná nervním jazzovým úvodem, načež se láme v typickou Bowieho skladbu ve středním tempu, jaké známe z jeho posledních alb. V klipu najdeme ukřižované strašáky i osoby (spíše než tančící) posedlé nekontrolovatelným třasem. Jak je u Bowieho zvykem, hudba i video mají v sobě přesně rovnovážnou směs divného a srozumitelného.

Kulturní tip: Po letní premiéře v pražských Riegerových sadech, proběhne v pondělí 23. listopadu v klubu Roxy už druhý díl Overtone Festivalu, který vzniká pod hlavičkou H&M Loves Music. Hlavní hvězdou bude americké indie popové duo MS MR. Podpoří je britská zpěvačka Kyla La Grange americký DJ a producent GriZ - a celou sestavu doplní tuzemští Ghost of You, kteří letos debutovali albem Glacier and the City.