Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Práci nahradí virtuální realita. Ostatně žijeme v ní už tisíce let

Autor: Milan Jaroš
Autor: Milan Jaroš

Jaký smysl bude mít lidský život ve světě bez práce? Co budou dělat masy nezaměstnaných lidí v době, kdy většinu dnešních pracovních pozic zastanou roboti? Tyto otázky si v provokativní eseji pro deník Guardian pokládá Juval Noach Harari, izraelský historik a autor mezinárodního bestselleru Sapiens: Od zvířete k božskému jedinci, který vyšel také v češtině.

S příchodem a masovým rozšířením dokonalých robotů řada zaměstnání zanikne, protože umělá inteligence je prostě bude umět vykonávat lépe a levněji než lidé. Vzniknou však nová povolání, kterých roboti nebudou schopní - třeba designér virtuálních světů, píše Harari. Takové povolání nicméně bude velice náročné na představivost a pružnost. A je na místě pochybovat o tom, zda se takovým návrhářem virtuálních světů bude moci stát třeba propuštěný taxikář nebo pojišťovák. Zásadní výzvou budoucnosti proto nebude vytvářet nová povolání, ale vytvářet povolání, v nichž budou lidé lepší než počítačové algoritmy. A následkem těchto změn tu kolem roku 2050 může vzniknout i nová třída „zbytečných lidí“. Lidí, kteří jsou nejen nezaměstnaní, ale také nezaměstnatelní.

Umělá inteligence a roboti z člověka udělají zbytečnou bytost, zřejmě však současně dokážou zajistit, aby všichni lidé měli co jíst, a pracovat tedy vlastně vůbec nemuseli. Může jít o nějakou formu všeobecného základního příjmu, který budou vlády států každý měsíc vyplácet všem občanům, zatímco pracovat budou roboti. A skutečným úkolem pak bude, jak je udržet zabavené a spokojené. Člověk potřebuje vyvíjet smysluplnou činnost, jinak se zblázní. Co tedy bude dělat zbytečný člověk?

Juval Noah Harari • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press
Juval Noah Harari • Autor: Profimedia, TEMP Sipa Press

Jedním z řešení mohou být počítačové hry. Ekonomicky nadbyteční lidé mohou trávit většinu času ve virtuálních světech, které jim nabídnou více vzrušení než skutečný svět tam venku. „To ale není nic nového, lidstvo má s hrami na virtuální realitu tisícileté zkušenosti. Těmto hrám se říká náboženství,“ píše Harari. Protože čím jiným podle něj je náboženství než velkou virtuální realitou hranou miliony lidí najednou? Náboženství jako islám nebo křesťanství vytvořily imaginární zákony jako třeba „nejez vepřové“, „opakuj stejné modlitby několikrát denně“ a „neměj sex s osobou stejného pohlaví“. Tyto zákony ale existují jen v lidské představivosti. Žádný přírodní zákon nevyžaduje odříkávání magických formulí, stejně jako nezakazuje homosexualitu či konzumaci vepřového. Muslimové a křesťané procházejí životem, ve kterém se snaží nasbírat co nejvíce bodů ve své oblíbené virtuální realitě. Pokud se každý den pomodlíš, dostaneš dost bodů na to, abys mohl jít po smrti do dalšího herního levelu – nebe.

Náboženství ukazují, že k hraní virtuální reality není potřeba žádné uzavřené prostředí, ale může se odehrávat přímo v hmatatelné realitě. V minulosti se k tomu používaly svaté knihy, dnes jsou to chytré telefony, píše Harari - a vzpomíná na procházku s šestiletým synovcem, kterou podnikl před nějakou dobou v Jeruzalémě. Synovec měl v ruce smartphone a během procházky městem lovil pokémony, kteří se objevovali na každém rohu. Harari je neviděl, protože chytrý telefon neměl. Cestou potkali dva malé chlapce, kteří byli také na lovu a snažili se chytit stejného Pokémona, za nímž se právě hnal Harariho synovec. Mezi dětmi kvůli virtuálnímu Pokémonovi málem došlo ke rvačce. „Zaujalo mě, jak se to podobalo konfliktu mezi Židy a Muslimy o svaté město Jeruzalém,“ píše Harari. „Když se na Jeruzalém podíváte objektivně, spatříte pouze kameny a domy, žádnou svatost. Když ale na město pohlédnete skrze médium chytrých knih, jako je Bible nebo Korán, všude uvidíte svatá místa a anděly.“

Hledání smyslu života v hraní virtuálních her ovšem není vlastní jen náboženstvím, ale také světským ideologiím a životním stylům. Konzumerismus je také hrou, v níž získáváme body kupováním nových aut, drahých značek a cestováním na dovolenou v zahraničí. A jakmile máte více bodů než ostatní, můžete se prohlásit za vítěze. Můžete namítnout, že lidé si svá auta a dovolené skutečně užívají. To je samozřejmě pravda, ale na náboženských setkáních si také užívají své modlitby, stejně jako děti lov Pokémonů. Ve všech případech se ale to podstatné odehrává uvnitř lidského mozku. Záleží na tom, zda jsou neurony stimulované pozorováním pixelů na digitální obrazovce, výhledem z oken hotelu v Karibiku, či tím, že spatříme ve své mysli nebe? Ve všech případech vzniká smysl uvnitř naší hlavy. Lidský život nemá objektivní smysl, lidé si ho vytvořili ve svých hlavách.

Antropolog Clifford Geertz ve  svém eseji Hluboká hra: Poznámky o kohoutích zápasech na Bali popisoval muže, kteří na tomto asijském ostrově věnovali hodně času a peněz sázením na kohoutí zápasy. Sázení a zápasy v sobě zahrnovaly řadu rituálů, výsledek zápasů pak měl velký dopad na život a společenské postavení hráčů i diváků. Kohoutí zápasy byly pro obyvatele Bali tak důležité, že když indonéská vláda brutální zvyk zakázala, lidé zákon ignorovali a v zápasech pokračovali dál navzdory riziku vysokých pokut. Pro tyto lidi byly zápasy tak hlubokou hrou, do níž vložili tolik významu, že se jim stala realitou. Antropolog z Bali by pravděpodobně mohl napsat podobný esej o fotbalu v Argentině nebo o judaismu v Izraeli, píše Harari.

V Izraeli, kde Harari žije a přednáší o historii, už dnes existuje jedna skupina lidí, která nabízí vhled do toho, jak bude vypadat svět bez práce. V Jeruzalémě a dalších městech žije početná skupina ultraortodoxních Židů, kteří nikdy nepracují. Celé životy stráví studiem svatých textů a prováděním náboženských rituálů. Jejich rodiny ale nemusejí hladovět, protože ženy těchto mužů často pracují, a také vláda je podporuje pomocí štědrých dotací. Ačkoli tito muži žijí v chudobě, nechybí jim základní životní potřeby. „To je vlastně všeobecný základní příjem v praxi,“ všímá si historik. Je zajímavé, že tito muži vykazují v pravidelných průzkumech životní spokojenosti nejvyšší hodnoty. Jsou nejspokojenějšími lidmi v Izraeli - a jelikož jich je hodně, Izrael díky nim vypadá jako velice spokojená země. Za své pravidelně vysoké skóre v životní spokojenosti vděčí Izrael těmto „nezaměstnaným hráčům“, soudí Harari.

Pokud ale chcete vidět postpracovní svět, nemusíte jezdit až do Izraele. Stačí mít doma náctiletého syna, který rád hraje počítačové hry. Když mu dáte volnost, aby dělal, cokoli chce, a poskytnete mu ostatečný přísun pizzy a coca-coly, zůstane nejspíš zavřený v pokoji celé dny, nebude spát, mýt se ani chodit do školy, bude jen hrát. A nebude se u toho nudit ani trpět nedostatkem smyslu; alespoň ne krátkodobě.

Smysl lidskému životu, v němž zmizí práce, tedy budou dodávat virtuální reality. Ty budou vytvářené v počítačích, anebo možná i v reálném světě ve formě nových ideologií a náboženství. Možná to bude kombinace obojího. Možnosti jsou neomezené. Kdo ví, jak hluboké hry pro nás má nachystané rok 2050? Konec práce však v žádném případě neznamená konec smyslu, ten totiž vzniká v naší představivosti.

Práce vytváří smysl jen podle některých ideologií a životních stylů. Ultraortodoxní Židé nebo děti dokážou najít smysl života bez práce. V roce 2050 lidé určitě dokážou vymyslet ještě složitější hry a světy než jakákoli předchozí generace v historii. Ptáte se, co pravda a skutečná realita? Copak opravdu chceme žít ve světě, kde miliardy lidí žije ponořených do fantazie, sledují vymyšlené cíle a dodržují imaginární zákony? V takovém světě ale přece žijeme už tisíce let, ať se nám to líbí, nebo ne, uzavírá Harari.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].