Člověk nejprve musel projít postranní uličkou, kde po většinu dnů odpočívali holubi, poté se opřít do těžkých dveří, prosmýknout se železářstvím, a pak pěkně po schodech dolů do sklepa, jehož strop „dekorovaly“ vodovodní rozvody. Na podzim roku 1990 tomuto prostoru vládla hudební aparatura, kytary, bicí souprava a po stěnách byly rozvěšené plakáty basketbalových hráčů, režiséra Johna Waterse nebo kytaristy Stevie Ray Vaughana.
Právě v těchto kulisách zkoušela repertoár na svoji první desku kapela, která později vešla ve známosti jako Pearl Jam - a kterou v pátek 7. dubna během ceremoniálu uvedl do Rock and Roll Hall of Fame moderátor David Letterman.
Prvnímu roku existence této rockové pětice se v obsáhlém materiálu The story of Pearl Jam, from a Seattle basement to the Rock & Roll Hall of Fame napsaném pro Seattle Times věnuje Bill Reader. V časech strávených pod prodejnou železářství si ještě říkali Mookie Blaylock a zpěvák Eddie Vedder tu jeden čas i nocoval, protože neměl kam jít.
Nic nenasvědčovalo tomu, že právě tady se rodí jedno z nejprodávanějších rockových alb devadesátých let - deska Ten, jež společně s Nevermind od Nirvany rozpoutala grungeové šílenství a ze Seattlu učinila hlavní město globální kytarové scény.
Ani tehdejší majitelé železářství Louie Raffloer a Mary Gioia si od nájemníků příliš neslibovali. Pětice dvacátníků ve flanelových košilích a roztrhaných džínách v ničem nepřipomínala dobové hvězdy, dokonce prý působili nudně. „Rozhodně to nebylo tak, že bychom si mysleli, že máme ve sklepě druhého Stevena Tylera,“ vzpomíná na ty časy Gioia.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
