„Sticky Fingers nám kladou zásadní otázku: Je doba, kdy tlusté svazky oslavovaly rtuťovité pitomce, už konečně oficiálně za námi? Pokud ano, pak zručná biografie Janna Wennera coby vydavatele časopisu Rolling Stone z pera Joe Hagana je parádní hřebíček do rakve tohoto trendu.“ Takhle zostra otevírá Jessica Hopper recenzi životopisné knihy Sticky Fingers na serveru Bookforum. A na velmi diskutované biografii věnované zakladateli a letitému šéfredaktorovi dokládá, jak se v poslední dekádě změnilo psaní a přemýšlení o populární kultuře.
Nic o tom nepodává tak výmluvnou zprávu jako tato kniha a koneckonců i okolnosti jejího vzniku. Nápad na životopisnou knihu se zrodil během jediného oběda, kdy Wenner v náhlém záchvěvu sebeokouzlení nabídl Haganovi – tehdy novináři New York Magazine - neomezený přístup k informacím a spolupráci, aniž vyžadoval finální schválení. Tak si byl jistý, že Haganova zjištění vyjeví jeho význačnost a velkolepost. Místo glorifikace se tu ale Wenner dočkal střízlivého zhodnocení kariéry, což ho rozlítilo natolik, že Hagana odebral ze všech panelových diskuzí, které měli společně vést.
Jessica Hopper konstatuje, že Hagan se zachoval jako pravý novinář. Neměl v úmyslu zničit odkaz „pana Rolling Stonea“ - pouze shromáždil mnohá osobní svědectví z řad lidí, kteří s ním po léta spolupracovali, i celebrit, o nichž psal. A výsledný obraz ukazuje plastičnost jeho charakteru: téměř každý, kdo k Wennerovi chová obdiv, jím zároveň v obdobné míře pohrdá pro jeho chladnokrevné obchodní instinkty a diktátorské sklony. „Chtěl svrhnout establishment tak, že se sám stane establishmentem,“ píše na jednom místě Hagan.
Kromě lidského rozměru ale kniha také zachycuje zrod mimořádné a bezprecedentní americké kulturní instituce, jakou se Rolling Stone za posledního půl století bezesporu stal. Byl to časopis hnaný energií kultury mladé generace šedesátých let – v zaměření na mladého inteligentního a volnomyšlenkářského čtenáře neměl předchůdce. Zrodil se tu nový styl psaní odpovídající mentalitě publika. Tzv. new journalism, mezi jehož hlavní hvězdy se počítají zde píšící autoři: Hunter S. Thompson, Tom Wolfe, Grover Lewis, Lester Bangs, Howard Kohn, David Weir nebo Joe Eszterhas.
Haganova kniha poskytuje podle Hopper dvojí potěšení. Na jedné straně tu je díky autorově erudici důkladně zachycená evoluce kulturní žurnalistiky posledního půl století, na straně druhé jde díky divoké povaze rokenrolu a nespočtu historek zahrnujících sex a drogy o velmi zábavné čtení. Onu proměnu psaní o kultuře demonstruje i Haganův přístup - odlišný od logiky Rolling Stonu, kde bývalo zvykem psát o rockových hvězdách s velkou fascinací, opěvovat je a připisovat jim až nadlidské vlastnosti. V tom je kniha podle Jessicy Hopper přelomová: „Naznačuje novou éru hudební historie, v níž by jeden rád doufal. Takovou, která nechce vytvářet pozlacené totemy k uctívání, ale dívá se za ně. Zajímá se o to, co jejich lesk zakrývá.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
