Když jsme se toho večera na konci 90. let s několika spolužáky z gymnázia vraceli z kina Blaník, kde jsme byli na Klubu rváčů, po skončení filmu se nám nechtělo domů. Bylo nám sedmnáct a tím filmem jsme byli uhranutí. Šli jsme na pivo a pak jsme se v ulicích Prahy mezi sebou postrkovali, došlo i na nějaké ty pěsti. Když se pak o víkendu jelo ven z města na chatu, někteří z nás se odtamtud do Prahy vraceli s fialovými monokly pod očima. Jak jsem později zjistil od jiných mužů mé generace, kteří film v té době také viděli, zdaleka jsme v tom nebyli sami, na koho měl film tenhle účinek.
Klub rváčů vyprávěl příběh mladého muže z korporátní Ameriky, který má hodně typických problémů doby: trpí nespavostí, únavou životem a také nízkým sebevědomím. Založí tedy tajný spolek, ve kterém se podobně nejistí muži jako on scházejí po večerech ve sklepě a oddávají se fyzickému násilí. Perou se navzájem mezi sebou. Tlustý kravaťák si to rozdává se zakomplexovaným hubeňourem, podřízený buší pěstí do svého manažera; všichni jsou tu dobrovolně a zápas trvá jen do chvíle, než ho jeden z dvojice neukončí. Všichni při tom uvolní obrovský stres, který jim moderní život přináší, v potu a krvi znovu objeví své zapomenuté mužství a jednoduchost života. V běžném životě v kancelářích pak fungují daleko lépe. Co na tom, že občas přijdou o zub nebo mají tělo samý šrám. Ten pocit se trefil do nálady tolika lidem, že se z filmu od Davida Finchera stal celosvětový kult. A také získal po obvinění z trivializace násilí podobně kontroverzní pověst jako předtím třeba Mechanický pomeranč od Stanleyho Kubricka.
Dnes jsem filmu vděčný za jinou věc; že jsem se díky němu (stejně jako většina světa) dozvěděl o existenci Chucka Palahniuka. Tenhle americký spisovatel a novinář je autorem románové předlohy k filmu. Napsal ji během krátké doby, kdy pracoval jako automechanik pro výrobce nákladních aut Freightliner. Průlomový román psal ve volných chvílích, když zrovna nemontoval kamiony, nezvedal činky za podpory steroidů nebo se nestaral o bezdomovce či smrtelně nemocné pacienty v hospicu.
Ještě než se stal Palahniuk spisovatelem, byl také členem výstředního spolku volnomyšlenkářů nazvaného Cacophonic Society, který byl předobrazem pro fiktivní Klub rváčů. Palahniukův otec byl spolu se svou přítelkyní zavražděn jejím bývalým milencem a spisovatel se musel podílet na procesu, který poslal vraha na trest smrti. Všechny tyto zkušenosti, stejně jako fakt, že se narodil v mobilním domě, daly vzniknout textům, které ukazují Ameriku v novém světle. Plnou neuróz, potlačované agresivity, vyšinutých hrdinů na okraji společnosti, úniků mimo realitu. Palahniuk není autorem jedné knihy, později napsal lepší romány (třeba Zalknutí nebo Program pro přeživší), ale nesmrtelným se stal díky Klubu rváčů.
Příběh bezejmenného úředníka velké firmy, kterému změní život setkání s mysteriózním Tylerem Durdenem, získal kromě filmového zpracování ještě další, nečekaný život v České republice. Měl tu světovou divadelní premiéru. Ta se konala v roce 2008 na nepravděpodobném místě - v Ústí nad Labem. Tehdejšímu režisérovi tamního Činoherního studia Filipovi Nuckollsovi se látka líbila a chtěl ji zdramatizovat. Ale malý soubor neměl peníze na drahá práva. Nuckolls tedy Palahniukovi napsal dopis, v němž ho požádal o poskytnutí práv chudým divadelníkům.
Palahniuk nejenže je poskytl, spolu s dopisem poslal do Ústí celou krabici podivných předmětů. Byly v něm konfety, jeho fotka, fotka Brada Pitta a Edwarda Nortona (představitelé hlavních rolí ve filmu Klub rváčů), dětská manikúra, falešný dolar, sliz ve tvaru oka a další předměty. Balíček se stal jakýmsi pokladem divadelního souboru a veselá historka českou divadelní legendou. Jejím vrcholem bylo, že těsně před premiérou se v divadle zjevil Palahniukův literární agent a požadoval okamžité zrušení všech představení kvůli autorským právům. Když mu herci ukázali dopis od Chucka, prý zbělel vzteky a se skřípáním zubů se odporoučel.
Předloha nyní znovu oživne na hodně nepravděpodobné půdě, v Poslanecké sněmovně parlamentu České republiky: v pondělí 10. října se tam koná exkluzivní autorské čtení. Palahniuk totiž přijíždí na Festival spisovatelů, který začíná tento pátek. Kdo se nedostane do parlamentu, může inscenaci vidět o den později ve zvláštním uvedení v Divadle v Celetné. A týž den Klub rváčů obživne ještě jednou – v komiksovém zpracování, jehož křest se koná v kině Světozor. A na všech místech bude autor kultovní předlohy.
Komu Palahniuk až příliš připomíná popovou celebritu, může zajít na setkání méně „hlučnými“ autory. Největší hvězdou je určitě J. M. Coetzee, původem jihoafrický autor žijící v Austrálii, který si zakládá na svém soukromí. Téměř nedává rozhovory, nechodí si přebírat literární ceny. Žije střídmě téměř jako mnich - nepije, nekouří, nejí maso. Setkat se s ním je tedy velmi vzácné a bude to možné v úterý 18. října v klášteře sv. Anežky České. Autor románů Život a doba Michaela K. nebo Hanebnost dostal v roce 2003 Nobelovu cenu za literaturu.
Žhavě aktuálním autorem, který přijede do Prahy, je původem alžírský autor píšící francouzsky Kamel Daúd. Je známý především díky románu Mersault, přešetření, který je polemikou s Cizincem od Alberta Camuse. Román o vraždě koloniálního úředníka Daúd vypráví z perspektivy Araba.
Dalším zvučným jménem, které se objeví v Praze, je čínský spisovatel Jen Lien Kche, kterému v češtině vyšly romány Služ Lidu! Čtyři knihy a úplně čerstvě Rozpukov, ve kterém kriticky líčí odvrácenou stránku čínského hospodářského zázraku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
