Arabské státy leží před výzvami, které prakticky nemůžou zvládnout. Takové je depresivní shrnutí vynikající analýzy Rainera Hermanna, blízkovýchodního zpravodaje Frankfurter Allgemeine Zeitung. Osmanská říše svou vládu ospravedlňovala islámem a evropské mocnosti ji před cca sto lety rozdělily do menších států. Ty však nikdy nebyly skutečně soudržné, respektive nenašly mezi obyvateli uznávanou a přijímanou odpověď na to, jaký v nich má být vztah mezi islámem a společnosti, islámem a vládou.
Arabské státy drželo pohromadě tvrdé potlačování jakéhokoli nesouhlasu. Kromě bezpečnostního aparátu byly všechny instituce slabé. Vojenské diktatury nesloužily všem, ale pouze úzké elitě, což v roce 2011 - jak známo - způsobilo revolty arabského jara. Hermann pak popisuje základní problém těchto revolucí: moderní arabský stát nestrpěl nezávislé jedince, lidé se cítili především jako součást nějaké skupiny. Kmene, komunity vyznávající určitý výklad islámu či sekulární komunity.
Revolty roku 2011 sice k překvapení (a radosti) světa začaly právě jako povstání jednotlivců, ale skupinové identity brzy převážily a jejich cíle se ukázaly být neslučitelné. Islamisté stáli proti sekularistům, sunnité proti šíitům, etnické a náboženské menšiny se hlásily o svá práva. Staré elity v řadě zemí padly, ale z voleb, které po svržení diktátorů následovaly, vzešly tyto skupinové identity ještě dále posílené. A společnosti jsou tak ve výsledku ještě rozdělenější a ještě více na hraně kolapsu.
Každá skupina chtěla za každou cenu a bez kompromisu prosadit svou představu budoucího uspořádání státu i vztahu státu a islámu: výsledkem byla válka v Libyi a nová diktatura v Egyptě. Důvody, které vedly k arabskému jaru, především frustrace a mizerné vyhlídky mladých lidí, tedy nadále trvají. “Vypuknutí nových masových protestů je jen otázkou času a příští vlna bude krvavější a destruktivnější než arabské jaro v roce 2011,” píše Rainer Herrmann.
Se selháním moderních arabských diktatur souvisí i proměna náboženství - a v mladší věřící generaci Arabů viditelné posílení konzervativního islámu, salafistického islámu a džihádismu. “Je otázkou, jakým směrem se islám bude dále rozvíjet. Zvláště poté, co umírnění islamisté během vojenského puče v Egyptě v roce 2013 poznali, že pro ně je demokratická cesta zavřená,” píše Hermann o armádním převratu, který svrhnul demokraticky zvolenou vládu Muslimského bratrstva. “Mladí islamisté už po této zkušenosti nediskutují o tom, jestli je oprávněné použít k dosažení svých cílů násilí. Ale jen o tom, jaký druh násilí použít.” Závěrem pak shrnuje, že “pokud všechny tyto ničivé síly nebudou zastaveny, čekají arabský svět ještě dlouhé roky válek”.
Situace je o to komplikovanější, že na Blízkém východě probíhá mocenský souboj šíitského Íránu se sunnitskou Saudskou Arábií a současně region zažívá dramatický nárůst počtu obyvatel. V roce 1950 v arabských státech dle OSN žilo 104 milionů obyvatel, nyní kolem 450 milionů - a v roce 2050 má počet obyvatel stoupnout na 700 milionů. Extrémním případem je Egypt, který má dnes 92 milionů obyvatel, ale v roce 2050 se počítá se 160 miliony. Bude třeba, aby našli práci a obživu. “I v mírových časech by arabský svět stál před výzvami, které prakticky nejde zvládnout,” shrnuje Hermann text, který je pro Evropu zásadně důležitý: řeč je o regionu, který leží přímo za našimi hranicemi - a na tyto reálné problémy musíme i my Evropané najít správnou odpověď.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
