Nejlepší africký fotbalista se stal prezidentem

George Weah je dosud jediným africkým fotbalistou, který získal trofej pro nejlepšího hráče světa a Zlatý míč určený nejlepšímu fotbalistovi hrajícímu v Evropě. Obě ceny obdržel v roce 1995, kdy v jeho mateřské Libérii zuřila krutá občanská válka. S menšími pauzami trvala od roku 1989 do roku 2003 a zemřelo v ní 250 000 lidí.  Weah byl v 90. letech kapitánem i trenérem fotbalové reprezentace, platil ze své kapsy reprezentační soustředění i lety na zápasy. V době, kdy nastupoval do zápasů v dresech Monaka, Paříž St. Germain a zvláště pak AC Milán, se často i bojové milice dohodly na příměří a místo střílení se jejich bojovníci dívali na starou televizi poháněnou naftovými generátory.

Občanská válka zanechala nejen ekonomiku v naprostých troskách: zůstala tu skoro celá generace bez školního vzdělání a desítky tisíc mladých lidí, kteří byli naverbováni do milic a v pubertálním věku museli zabíjet. George Weah se po válce se stal politikem, idolem chudých, méně vzdělaných mladých lidí z měst. Zvláště zmíněných bývalých bojovníků, které na konci války vyzýval k odevzdání zbraní. Nyní byl zvolen prezidentem Libérie. Slibuje boj proti bobtnající korupci, důraz na lepší vzdělávání a zdravotnictví pro chudou většinu země. Moc konkrétní však ve svých plánech není. Jeho volba je každopádně prvním demokratickým, nenásilným předáním moci v této západoafrické zemi od roku 1944.

Vyhledal jsem zápisky z cesty do Libérie před minulými volbami, které ukazují energii, jež Weaha letos vynesla k moci - ačkoli v roce 2011 na viceprezidenta kandidoval ještě neúspěšně: “Motorkou projíždíme centrem Monrovie. Předjíždí nás kamiony naložené skandujícími mladými lidmi. Potkáváme několik možná stočlenných průvodů – lidé křičí Muya, Muya (Do toho!) a předvádějí něco mezi tancem a rychlým pochodem. Jeden mladý muslim si na centrální Broad Street na zem pokládá kobereček s nápisem CDC a modlí se k Mekce. Krásná mladá dívka si ho fotí na svůj mobilní telefon. Naše motorka (řídí ji bývalý dětský válečník, řízení tzv. mototaxi je jejich častým povoláním) se proplétá kilometrovými davy rozžhavených fanoušků opozice. Město šílí. V ulicích jsou většinou mladí lidé, přičemž polovině liberijských voličů je méně než třicet let. Mítink potrvá celý víkend. Na pomalu jedoucích džípech stojí a sedí hrozen mladých lidí a křičí: CDC! CDC! CDC. Hlavním bulvárem Monrovie sviští další troubící motorky, spolujezdci si stoupli a mávají vlajkou s nápisem CDC. Snad každý třetí chodec si oblékl tričko se zkratkou CDC - opozičního Kongresu za demokratickou změnu, který zbožňují kvůli Georgi Weahovi." Šest let stará reportáž z Libérie, kterou nyní odmykáme, vyšla pod titulkem Umění přežít; najdete v ní i pasáž z návštěvy George Weaha na odlehlém severu Libérie včetně rozhovoru s jeho bodyguardem a příznivci z řad bývalých dětských vojáků.

Weahův vzestup ale provází skepse, která často zní z úst vzdělaných a bohatších Liberijců. Obávají se nízkého vzdělání muže, který vyrůstal v chudinském předměstí Monrovie. To mu paradoxně pomáhá u voličů - vidí v něm jednoho z nich. Kritici poukazují už na jeho působení v roli senátora: do parlamentu příliš nechodil a prospěšné zákony neinicioval. Podezřelé jsou i některé osobnosti v jeho okolí: viceprezidentkou je bývalá manželka prezidenta z časů občanské války Charlese Taylora, který byl za zločiny odsouzen mezinárodním soudem v Haagu k doživotí. V Libérii má kupodivu stále hodně příznivců, kteří nyní volili Weaha.

Teď tedy George Weah musí ukázat, zda mají skeptici pravdu a on se ukáže být jen fotbalovým populistou, který vyvolal nesplnitelná očekávání. Anebo zda opravdu uspěje v boji s nezaměstnaností a chudobou a dokončí pohádkový příběh kluka ze slumu, který přes fotbal došel až na vrchol. V prvním projevu zval do země zahraniční firmy, hovořil o potřebě národní jednoty, motivoval emigranty žijící zvláště v USA k návratu a investicím. Čelí však překážkám, na které nemá vliv: například ceny kaučuku a železné rudy, na jejichž exportu Libérie závisí, jsou nyní velmi nízké.