„Odstraňujeme cenovky z oblečení. A nechceme, aby naše služka věděla, že kupujeme chleba za šest dolarů,“ vypráví třicátnice z Manhattanu socioložce Rachel Sherman v jednom z mnoha rozhovorů, který v poslední době vedla s bohatými lidmi. Pracuje ve finančnictví, její domácnost má roční příjem 250 000 dolarů (přes 5 milionů korun) a po rodičích zdědila dalších několik milionů dolarů. „Možnosti, jež máme, jsou obscénní. Chleba za šest dolarů je obscénní.“
Citace pochází z nově vydané knihy Uneasy Street: The Anxieties of Affluence (zhruba Necítíme se ve své kůži: úzkosti majetných) a z nedělního eseje What the Rich Won’t Tell You (Co vám bohatí neprozradí) téže autorky na stránkách The New York Times. Názvy mluví za vše: nerovnost v příjmech mezi lidmi postoupila ve Spojených státech do takové fáze, že - aspoň dobře situovaným liberálům z New Yorku - začíná být jejich vlastní bohatství nepříjemné, trapné a hledají způsoby, jak ho vysvětlit sami sobě.
Amerika není právě země, kde by se lidé tradičně styděli za úspěch, naopak, před více než sto lety se právě v USA ujal termín „okázalá spotřeba“ (conspicuous consumption) označující chování, kdy se majetek okatě předvádí jako symbol vlastního úspěchu. Donald Trump se svými obřími letadly a zlatými nápisy je archetypálním představitelem nafoukaného bohatce a zdá se, že v očích méně movité veřejnosti mu to dokáže zjednat obdiv.
Rachel Sherman ale pod přísným slibem anonymity provádí sociologický průzkum mezi zámožnými Američany, kteří pociťují své bohatství jako morální stigma. Jejich majetek pochází nejčastěji z práce ve finančním sektoru, někteří ho zdědili. A cítí se trapně. „Nikdy se mě nikdo nezeptal, kolik utrácíme. Jste jediný člověk, před kterým jsem ta čísla vyslovila nahlas,“ říká jedna respondentka. „Tohle se nesmí dostat ven, manžel by mě zabil,“ praví jiná. A další movitá žena v domácnosti po otázce, kolik činí jejich rodinný majetek, nejdříve jenom vytřeští oči: „Na tohle se nikdo neptá. To je zhruba v ranku: Masturbujete?“
Bohatí Newyorčané popisují, jak si často v soukromí kladou otázku, jestli vlastně chtěli takhle luxusně žít. Sedí ve svých bytech za deset dvanáct milionů dolarů na vrcholcích newyorských mrakodrapů a přemýšlí, čím vlastně jsou. Jedna zpovídaná žena se přiznala, že donutila poštu, aby její v její adrese přestala používat zkratku PH (penthouse, rozlehlé střešní apartmá sloužící jako synonymum luxusu) a nahradila ji číslem podlaží. Jiní se dohadují, jestli jsou střední třída nebo vyšší středí třída. Označení “majetní” odmítá jedna respondentka do té míry, že s autorkou téměř zruší domluvenou schůzku. Raději se vnímají jako “lidé, kteří mají pohodlný život” nebo “kteří měli štěstí”. Všichni snaží distancovat od dnes velmi nepopulární nálepky „jednoho procenta“, která označuje horní vrstvičku americké společnosti, jež dokázala zabrat nepoměrné množství majetku americké společnosti.
Socioložka tak vlastně popisuje obranné mechanismy, které si bohatí Newyorčané vytváří, aby si své balíky peněz zdůvodnili sami před sebou. Hrdost v tom rozhodně není. Důraz se klade na to, že majetek byl vydělán prací, byť z výše odměn “těm šťastným” zjevně trochu mrazí v zádech. Nejdůležitější v téhle sebeanalytické akrobacii je však podle všeho přesvědčit sebe a okolí, že bohatý člověk s penězi zachází rozumně. Pohrdá se okázalými gesty, dětem se vlastnoručně připravuje svačina, na dovolenou se nelétá vlastním tryskáčem a je tu snaha nevychovat z dětí spratky. I když to není jednoduché - když se jedna z rodin vrátí z dovolené za pouhých 10 000 dolarů, prohlásí potomek: „Bylo to skvělé, ale příště poletíme soukromým letadlem jako všichni ostatní.“
Pointou podle autorky je, že se mezi úspěšnými americkými liberály šíří pocit studu, který sám zabraňuje v tom, aby se prohlubující nerovnost řešila. Bohatí lidé cítí, že peníze mají nezaslouženě, ale rozhodně to ale nevypadá, že by se jich chtěli vzdát. Místo toho vytvářejí mentální rozdíl mezi majetkem a způsobem jeho užívání: pokud s ním nakládají „normálně“, a ne jako Trump, je vlastně všechno v pořádku a jsou jakýmsi zvláštním případem běžné americké střední třídy. „Reprodukují tak systém, v němž být astronomicky bohatý je přijatelné, pokud se bohatí chovají morálně správně,“ píše Rachel Sherman.
Ona sama si to zjevně nemyslí. Tvrdí, že morální by mělo být samo společenské uspořádání - a to dnešní s obrovskými rozdíly podle ní není. „Chceme společnost, v níž je akceptovatelné, že někteří lidé mají desítky miliónů, nebo dokonce miliardy dolarů, pokud tvrdě pracují, jsou štědří, nejsou materialističtí a stojí oběma nohama na zemi? Nebo bychom měli mít jiné morální mety a usilovat o společnost, v níž je tak vysoká míra nerovnosti měla neakceptovatelná bez ohledu na to, jak milí a uměření jsou ti, kteří z ní těží?“ Do New Yorku zřejmě v tomto ročním období vane silné skandinávské proudění.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
