Čtvrteční menu je ze Sahary, konkrétně z Mauritánie, kde váš dnešní “kuchař” strávil několik dní. Reportáž z Mbery, největšího uprchlického tábora na Sahaře, si můžete přečíst v aktuálním tištěném Respektu. Tady je pár dalších postřehů o této málo známé pouštní zemi na západě Afriky.
Na rozloze téměř tak velké jako Francie a Španělsko dohromady žijí v Mauritánii pouhé čtyři miliony obyvatel. Podle sčítání lidu čtvrtina (a podle neoficiálních dat skoro polovina) z nich bydlí v hlavním městě Nuakšott, které bylo do roku 1958 malou bezvýznamnou rybářskou vesnicí. Až koncem 50. let padlo rozhodnutí, že se tahle vese během pár let promění v hlavní město nezávislého státu vzniklého po rozpadu francouzské koloniální říše.
Nuakšott byl naplánován pro 15 tisíc obyvatel. Kvůli suchům sem ale v sedmdesátých letech přišly desítky tisíc nových obyvatel z vnitrozemí a začala dodnes trvající vlna urbanizace. Pro návštěvníka nejatraktivnějším místem je rybí trh a přístav.
Na úzkých dřevěných člunech se rybáři vpodvečer vrací z moře s úlovkem. Pracují tu hlavně migranti ze Senegalu, tedy ze sousední, hospodářsky vyspělejší země s rybářskou tradicí. Mauritánci, kteří se do Nouakšottu přestěhovali vnitrozemí, mají nomádské kořeny a o práci na moři příliš zájem nemají. Mimochodem, řada rybářů má na hlavě vlněnou čepici české výroby, tzv. zmijovku. Z důvodu, který „kuchař“ dnešního menu nezná, je zvláště v Senegalu velmi oblíbená. Mluvčí jejího výrobce, firmy Tonak, mi při nedávném rozhovoru řekla, že se většina v Česku ušitých zmijovek vyváží právě do západní Afriky
Ryby se z přístavu rozvážejí v autech, která dokazují výdrž techniky z poloviny minulého století. Tady je malá ukázka:
Nuakšott má dvě zvláště významné stavby; a obě toho o Mauritánii hodně říkají. Tou první je Saúdská mešita, která - jak už název naznačuje - byla postavena z peněz ze Saúdské Arábie a výrazně se svou architekturou liší od typických západoafrických mešit. Zdejší imámové vyznávají fundamentalistický výklad islámu, který je v Saúdské Arábii státním náboženstvím.
V Mauritánii i pod vlivem dalších investic z bohatých arabských států tento směr sílí - na úkor v západní Africe tradičně mnohem uvolněnějšího výkladu islámu. Starší Mauritánci v rozhovorech vyprávějí, jak v posledních dvaceti letech přibyl počet zahalených žen v ulicích a jak z taxíků mizí muzika Boba Marleyho či Jamese Browna a postupně ji nahrazuje zpěv koránu. Společnost se posouvá směrem ke konzervativnějšímu islámu.
Druhou výraznou stavbou je ambasáda Francie, bývalé koloniální mocnosti, která Mauritánii fakticky založila, narýsovala její hranice - a i po konci kolonialismu má na zdejší dění značný vliv. Ambasáda připomíná pevnost. Kolem budovy jsou dvě řady zdí, na vnější z nich visí ostnaté dráty, před vnější zdí stojí řada masivních květináčů, která má zabránit aby do ní auto naložené výbušninami mohlo narazit. Pracovníci velvyslanectví mají z bezpečnostních důvodů zakázáno volně po městě chodit. Po setmění se silnice vedoucí kolem ambasády pro auta uzavírá, na obou koncích ji hlídají bezpečnostní síly. Chodci projít smějí a na cestu jim svítí zdaleka nejsilnější noční osvětlení v celé zemi.
Hned naproti ambasádě je mimochodem areál zastoupení Evropské unie. Už charakter opevnění dává najevo, že chce EU být mít pověst jemnější mocnosti - nad ochrannou zdí je také ostnatý drát, je však zakrytý kvetoucími popínavými rostlinami. Že by metafora současné Evropy a jejího vztahu k Africe?
Zmíněná chybějící historie je jedním z důvodů, proč si návštěvník z procházek Nuakšottu neodnáší mnoho dojmů. Upoutají hlavně silnice: zácpy, všudypřítomný pouštní písek na okrajích vozovky a neskutečné množství starých mercedesů. Nuakšott působí jako hřbitov velkých mercedesů z 80. a 90. let, které tu prorezavělé a otlučené zdolávají své poslední kilometry.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
