středa 16. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Pesimistům se muselo trochu ulevit: svět je takový, jaký si mysleli, že je.  Severní Korea  skutečně náhle neprocitla a nezačne páchat dobré skutky. Středeční média jsou plná zpráv o tom, že severokorejský režim vydal vzteklé prohlášení, v němž pohrozil, že zruší účast diktátora Kima na schůzce s americkým prezidentem Donaldem Trumpem. A již o několik hodin dříve Pchjongjang zrušil jednání se zástupci Jižní Koreje.

Co se změnilo? V americké televizi o víkendu vystoupil nový, superjestřábí Trumpův poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton a popsal, jak si představuje výsledek jednání. V podstatě mluvil o naprostém ukončení jaderného programu až do té míry, že (Američané) přijedou, “demontují jaderné zbraně a odvezou je do Oak Ridge, Tennessee”.

Reklama
Reklama

Jedná se tedy o model, jaký Američané kdysi použili v Libyi. O této zemi jako o možném vzoru, jak se vyrovnat se zbrojními programy severokorejského režimu, Bolton hovořil již dříve, když ještě nebyl ve funkci. Severní Korea má však s takovou představou zjevně problém.

Není možná nutné připomínat, jak nakonec dopadl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí poté, co své zbraně hromadného ničení odevzdal do rukou Západu. Severokorejský diktátor si arzenál jaderných a chemických zbraní vybudoval právě proto, aby se těšil dobrému zdraví až do klidné smrti stářím.

John Bolton
John Bolton • Autor: AP/ČTK

Severokorejské prohlášení ostatně otevřeně Johna Boltona napadlo: náměstek ministra zahraničí prohlásil, že “neskrývá odpor, který k němu (Boltonovi) cítí”. Prohlášení jasně říká, že jestli si Američané představují jakousi jednostrannou demontáž, jsou na omylu. “V podstatě se jedná o manifestaci velmi podvratných kroků, jejichž cílem je připravit naší hrdé zemi osud Libye či Iráku,” stálo v poselství.

Takže zpátky na zem. Celá pompézní záležitost náhlého zvratu ve vývoji na Korejském poloostrově je tak trochu nedorozumění. Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem vše prezentují jako obrovský úspěch prezidentovy nesmlouvavé politiky, která Severokorejce přitlačila nad okraj propasti. Pchjongjang ale zjevně chápe situaci jinak: jako svůj vstup na scénu v roli plnohodnotné jaderné mocnosti, kterou je nutné brát vážně, se kterou je díky jejím možnostem nutné vyjednávat a která teď bude svůj potenciál zbraní hromadného ničení využívat jako mocenské páky. Ostatně nebýt úspěšných testů jaderných zbraní a balistických raket, těžko si představit, že by si vůbec schůzku s Trumpem dokázali vynutit.

Tento pohled velmi dobře už před dvěma týdny popsal na serveru Foreign Policy Jeffrey Lewis. Upozorňuje, že se Západ upíná k naprosto nerealistickým představám. Ve společném prohlášení vydaném po nedávné schůzce jihokorejského prezidenta se severokorejským diktátorem se jaderné odzbrojení poloostrova popisuje pouze jako obecná ambice, k jejímuž završení dojde někdy ve vzdálené budoucnosti.

Slib, že Severní Korea zavře své testovací zařízení, zní báječně, jenže země má ještě dvě jiné (Kim je sám zmiňoval) a může si kdykoliv postavit další. A tak dále… Text stojí za přečtení, dochází nicméně k jasnému závěru, že “Kim usiluje o to, aby de facto dosáhl pro Severní Koreu uznání jakožto jaderné mocnosti výměnou za to, že bude respektovat určité limity - ukončí testy některých raket či pokusné jaderné výbuchy, přestane vyvážet jaderné technologie do dalších zemí a třeba se zaváže k tomu, že Severní Korea jaderné zbraně nepoužije”.

Jinými slovy, stane se standardní zemí disponující zbraněmi hromadného ničení a - dodejme - nikdy ji nepotká osud Libye nebo Iráku. Ne snad, že by to nebyl svým způsobem úspěch.  Racionálně jednající jaderná mocnost je lepší než vystresovaný pošuk s prstem na spoušti. Je to však úplně jiný úspěch, než jaký Američané v tuto chvíli prezentují.

Lewis dokonce podezírá Boltona, že maximalistické nároky prezentuje schválně, aby prezidentskou diplomacii zhatil a prosadil svoje jestřábí vize o útoku na severokorejská jaderná zařízení, ale to už je zbytečná spekulace. V každém případě máme před sebou jasný rozpor v očekávání. A Trump již varoval, že pokud se mu nepodaří Severní Koreu jaderných zbraní zbavit, “nastanou velmi těžké časy pro spoustu zemí a spoustu lidí”.

https://www.youtube.com/watch?v=mFcgcX0lD0I

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Zejména americká média se podrobně věnují odkazu spisovatele a novináře Toma Wolfa, který zemřel v pondělí ve věku osmaosmdesáti let v newyorské nemocnici. Zemřel ve městě, kde žil od roku 1962, kdy nastoupil jako reportér listu The New York Herald Tribune. A v jehož ulicích byl – jak píše list The New York Times - okamžitě rozpoznatelný díky vysoké štíhlé postavě, modrým očím a dandyovskému způsobu oblékání, v němž hrál hlavní rolí světlý oblek doplněný výrazně barevným kapesníkem a bílé boty (styl, který sám popisoval jako „neosnobský).

Právě Wolfe stál u vzniku novinářského žánru, kterému se přezdívá New Journalism, nový žurnalismus -  a který reportérskou preciznost a práci s fakty kombinuje s vypravěčskými postupy známými spíše z literatury, což bylo v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy se tento styl začal prosazovat, za velmi neobvyklé. Kromě Wolfa patřil k výrazným představitelům žánru Truman Capote nebo Norman Mailer.

Reklama
Reklama

Místo neviditelného reportéra, který čtenáři jen suše předkládá fakta, nastupuje přiznaně subjektivní pohled autora textu a často přímého účastníka popisovaných dějů. „Tom Wolfe psal jako nikdo před ním,“ vzpomínala jeho literární agentka Lynn Nesbit na první setkání s autorem, jehož zastupovala další desítky let. Wolfovu schopnost přesně popsat, vystihnout a objasnit ducha doby obdivuje i pětice novinářů a spisovatelů, kteří mu skládají hold v britském deníku Guardian.

Obal

Do dějin vstoupila zejména Wolfova reportážní kniha Kyselinovej test (The Electric Kool-Aid Acid Test) z roku 1968, v níž popsal slavnou cestu, kterou čtyři roky před tím podnikla ve vysloužilém školním autobuse skupina nonkonformistů shromážděných kolem spisovatele a propagátora LSD Kena Keseyho.

„Veselí šprýmaři“ (Merry Pranksters) přejeli napříč celé Spojené státy a Wolfe jejich cestu zrekonstruoval na základě vlastních zážitků (i když podle Keseyho s nimi „nevykouřil ani jednoho jointa“), podrobných rozhovorů s účastníky i studia archívních materiálů. Kniha je stále považována za nejlepší záznam vzniku americké kontrakultury šedesátých let, jak napsal kritik Jack Shafer při příležitosti čtyřicátého výročí vydání v časopise Columbia Journalism Review.

Mezi lety 1965 až 1981 napsal Wolf celkem devět novinářských knih – v roce oku 1980 získal National Book Award v kategorii literatura faktu za titul The Right Stuff (správná posádka), která pojednává o astronautech vybraných pro let na Měsíc.  Od konce sedmdesátých let se pak věnoval také beletrii. Nejznámější je jeho román z roku 1987 Ohňostroj marnosti, satirický záznam rozmařilosti a dekadence newyorských osmdesátých let. Kniha byla vyhlášena nejlepší románovou prvotinou desetiletí a zařadila Wolfa mezi celebrity. Z roku 1998 je další úspěšný román Muž na vrcholu.

Správná posádka se v roce 1983 dočkala filmové verze. Ohňostroj marnosti, v němž je bohatý bílý muž se svou milenkou konfrontován se světem černé bídy, zfilmoval v 1990 roce Brian De Palma s Tomem Hanksem a Brucem Willisem.

https://www.youtube.com/watch?v=ElzIPn1pXWE

 

Reklama
Reklama