Francouzský prezident Macron je nejlepším evropským lídrem, kterého současná politická scéna nabízí. Bez podpory Německa je však malým pánem, píše ve svém komentáři pro The Guardian britský historik Timothy Garton Ash a rekapituluje:
Macron usilovně pracuje na oživení Francie i Evropy. Dvanáct měsíců po zvolení do čela země využil parlamentní většinu i nebývale velkou prezidentskou moc, kterou si francouzští lídři užívají od dob Charlese de Gaullea, aby prosadil řadu reforem včetně velkolepého plánu snížit během pěti let v úřadu veřejné výdaje o 100 miliard eur. Mezitím, co doma pracuje na dlouhodobě nutné změně, ve veřejném prostoru sebevědomě hlásá jasnou vizi pro Evropskou unii. Při svých proslovech v Aténách, na Sorbonně, v Evropském parlamentu nebo při přebírání ceny Charlemagne – tam všude předvedl nasazení za sjednocenou Evropu a zaujal kombinací ambiciózních strategií, příkladné znalosti historie a osobního nadšení.
A ta z Macrona podle Ashe mezi nevýraznou konkurencí další politických lídrů v Evropě dělá „našeho nejlepšího muže“. Macron vynechává bruselská klišé o 70 letech míru a luxusním živobytí. Naopak tvrdí, že vše, co jsme po desetiletí v Evropě budovali, je pod neustálým tlakem. Naše společné zájmy a hodnoty musíme chránit před vnitřními hrozbami, jako je nacionalistický populismus, i před vnějšími hrozbami, jako je Rusko, Čína, změna klimatu, digitální revoluce, o Donaldu Trumpovi nemluvě. Francouzský prezident tvrdí, že řešením je evropská suverenita. Nemyslí však suverenitu, jíž se ohánějí euroskeptici jako Marine Le Pen nebo britští podporovatelé Brexitu. Pod suverenitou si Macron představuje právě zmíněný boj za společné cíle. Jak to parafrázuje Ash: Ve světě gigantů musí být Evropa také gigantem, jinak bude zašlapána do země. Kuráž, evropské státy, kuráž!
Francie je díky Macronovi zpátky na nohou: dynamická, ambiciózní, přehledná. Bohužel je na řešení evropské budoucnosti sama. Itálie se topí v krizi, Španělsko čelí korupčnímu skandálu, Polsko se chvěje pod nátlakem pravicových populistů, Británie je na odchodu z Unie a Německo se spokojeně uvelebilo na gauči. Jak se má v téhle situaci Evropa stát gigantem?
Nejurgentnějším problémem je Itálie, nejdůležitějším Německo, říká historik a komentátor. Italská krize znovu odkrývá všechny „vrozené“ problémy eurozóny. To by teoreticky mělo posílit Macronovy snahy pro reformu, ale ve skutečnosti to posiluje německou sebestřednou neochotu dávat „svoje peníze“ na pomoc někomu jinému. A německá kancléřka Angela Merkel prý nedělá nic proto, aby krajany probudila z uspokojení.
Ash mluvil s vysokými pařížskými úředníky a zjistil, že je to opravdu Německo, které vyvolává jejich největší obavu. I proto měl Macronův proslov před dvěma týdny na slavnostním udílení cen Charlemagne za cíl vyprovokovat německou stranu k reakci. Macron varoval před rizikem rozdělení Francie a Německa, obzvlášť když si momentálně zcela nerozumějí v otázkách ekonomické a měnové unie. Vyzval Němce, aby se probudili, zbavili se posedlosti rozpočtem a ukázali solidaritu především vůči státům s vysokou nezaměstnaností mladých lidí. Stejně tak mluvil o ambicióznějším evropském rozpočtu, o obraně právního státu, o ekonomické, fiskální a sociální konvergenci. Německé odpovědi se však Francie nedočkala.
Namísto sbližování postojů Francie a Německa směrem k evropskému summitu, který se uskuteční na konci června, se tak mezi Paříží a Berlínem vynořily nové rozdíly. Zatímco francouzský prezident chce, aby EU dala Trumpovi jasnou a jednotnou odpověď na jeho protekcionismus, Berlín se vyhýbá zodpovědnosti. Zatímco Francie požaduje od Evropské komise, aby se tvrdě postavila za právní stát v Polsku, Německo znovu hledá kompromisy. A některé další rozdíly možná ještě vyplavou na povrch během mezivládních jednání. A tak bychom se podle Ashe na konci měsíce mohli dočkat něčeho, co bude jen někde na půli cesty k jindy běžnému francouzsko-německému modelu tahounů Evropy.
A pokud se nedočkáme ani toho, Macron si zahrává i s tím, že do evropských voleb v příštím roce všem až příliš přeroste přes hlavu. Navíc navzdory skvělým vlastnostem představuje přesně tu elitní, technokratickou a nadřazenou figuru, na kterou si spousta Evropanů vytvořila alergii, což mu ubere další voliče. Přes to všechno je Macron ten nejlepší evropský lídr, kterého momentálně máme. Pokud neuspěje, Ash se obává, že to nebude jen smutným scénářem pro Francii, ale pro celou budoucnost evropského projektu. Snad si to Německo včas uvědomí, končí historik svůj text.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
