Stalo se z něj něco vskutku warholovského: časopis o celebritách jako umělecké dílo, v němž právě jejich sláva byla výchozí surovinou. Slavní lidé – často ovšem slavní pouze tím, že byli slavní - byli ze své podstaty zajímaví, tak proč s nimi nevést konverzaci? Tak popisuje Michael Schulman výchozí myšlenku unikátního časopisu Interview v komentáři pro The New Yorker, který je svého druhu nekrologem za tímto magazínem i jednou érou popkultury.
V roce 1969 jej stvořil výtvarník Andy Warhol a nedlouho před padesátým výročím se Interview poroučí z mediální scény. A vlastně poněkud neslavně – zmítané soudními spory ohledně nezaplacených honorářů a otřesené konflikty s bývalými spolupracovníky. Přesto jde o smutnou zprávu podobnou té, jako když zavře kdysi kultovní punkový klub, který člověk kdysi miloval, ale posledních deset let ho nenavštívil.
Časopis přezdívaný „Křišťálová koule popu“ pro schopnost vyhmátnout vše cool si své zlaté časy užil v období, kdy New Yorku vládla disko scéna okolo Studia 54 a o kus dál se v klubech Mudd či CBGB dařilo punku. Základní ingrediencí Interview se staly rozhovory, které různé celebrity vedly mezi sebou. Editoři je k sobě vybírali tak, jako když malíř míchá barvy na paletě.
Místo novináře tak třeba rozhovor s Jackem Nicholsonem vedl filmař a výtvarník Julian Schnabel na témata, jež byla často velmi nenovinářská a zdánlivě banální. Přesně tuto tradici odstartoval Warhol, který svému neustále zapnutému diktafonu přezdíval „moje manželka“ a pro zpovídané partnery chystal otázky od prostých „Co jste měl k snídani“ až po velmi intimní dotazy.
Vizuálně však více než Warholovi vděčilo Interview za svoji atraktivní podobu Richardu F. Bernsteinovi. Ten od roku 1972 do druhé půle osmdesátých let vytvořil tucty portrétů a obálek. Charakteristickým stylem, kdy přes fotografie maloval rozjásanými pastelovými barvami. „V jeho podání vypadá slavný úplně každý,“ tvrdil Warhol o Bernsteinovi, který zemřel na komplikace spojené s AIDS.
Po Warholově smrti ztratilo Interview mnohé ze své výstřednosti a v posledních letech – s oslabujícím trhem - se více než na rozhovory začalo orientovat na módní fotografii. Tři čísla z let 1988 si Schulman nechal kdysi zarámovat; teď se zprávou konci časopisu prý pocítil chuť sundat je ze zdi a prolistovat. Popisuje, jak se mu dostává dokonalého obrazu jedné éry, a přiznává, že tenhle časopis v něm probouzel něco, co by Warhol jistě schválil: „Naplňoval mě touhou po nedostižné značce avantgardního glamouru.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
