Kimovy rakety brzy doletí do Los Angeles. A dobré řešení korejské hrozby neexistuje

Nepozorovaně, pod krytím zpráv o zaostalosti, hladomorech, staromódních koncentrácích a směšném kultu „milovaných vůdců“ vybavených nadpřirozenou mocí, se ze Severní Koreje stal největším problém a hrozba současného světa. Režim obtloustlého, svérázně ostříhaného třicátníka Kima III. se přesunul z rubriky kuriozit do seriózního zpravodajství. Má totiž ve skladech kromě několika atomových bomb i tisíce tun chemických zbraní a v poslední době odpaluje jeden raketový test za druhým, aby mohl rozesít zkázu v opravdu velkém stylu. Experti jsou přesvědčeni, že Severní Korea je před dokončením vývoje interkontinentální střely a že ještě za prezidentské čtyřletky Donalda Trumpa bude mít schopnost zasáhnout jadernou hlavicí Los Angeles.

„K tomu nikdy nedojde!“ glosoval tu zprávu jedním ze svých tweetů Trump. V dalších dnech pak připsal, že „Severokorejci si koledují o lekci“ - a že on, Trump, se zanáší myšlenkou „vyřešit tenhle problém“. Uznávaný reportér Mark Bowden teď v měsíčníku The Atlantic publikoval obsáhlou reportáž, co vlastně prezident USA může udělat, aby svůj slib splnil. Řekněme si rovnou, že možností je jen pár. A ani jedna není dobrá.

Bowdenův skvěle napsaný dobrodružný text je nemožné v krátkosti převyprávět. Resp. zkrácený výtah bohužel nemůže na čtenáře přenést přesvědčivost, s níž autor vykresluje nebezpečí a hrozivost Kimova opevněného království. Je to každopádně režim ve válce (pro Severní Koreu dávná korejská válka nikdy oficiálně neskončila), který vraždí a týrá nejen vlastní zotročené obyvatelstvo. Jak ukazuje třeba čerstvý případ dvacetiletého amerického studenta Otto Warmbiera, je schopen provokativně ve vězení umučit i cizího turistu, který se provinil „krádeží“ propagandistického plakátku z hotelové chodby.

Amerika je pro Kima nepřítel č.1 - a interkontinentální střela s jadernou hlavicí v jeho rukou je na oplátku pro Bílý dům noční můrou. V návaznosti na Trumpovo prohlášení, že se „to nestane“, už tak ministr zahraničí Rex Tillerson na veřejnosti zmínil možnost „preventivního úderu“ proti severokorejským jaderným cílům. Což je jedna z výše zmíněných možností, jak dál se Severní Koreou. Seřadíme-li je za sebou, zvažuje americké vedení podle Bowdena následující kroky.

• Válečný úder, který by rázem vyřadil severokorejský jaderný arzenál, zkrušil tamní vojenskou sílu a skoncoval s dynastií Kimů i jejich režimem.
• Utažení šroubů, které by na rozdíl rozsáhlé válečné operace mělo omezený rozsah, nicméně za použití letectva a námořnictva by cíle v zemi zasáhlo tak citelně, že by Kim ztratil zájem dál Američany provokovat vývojem interkontinentální střely - – i když by v tomto případě zůstal u moci.
• Likvidace samotného Kima a jeho nejbližších spolupracovníků cílenou vraždou a jejich nahrazení někým umírněnějším.
• A konečně přijetí daného stavu: tedy dál se nějak slovně, diplomaticky snažit Kima přesvědčit, aby nechal svých jaderných hrátek, ale neútočit na něj, když neposlechne.

Z naznačených plánů je preventivní úder pro současnou americkou administrativu nejvíc lákavý.  „Vyřešil by problém“ Kimovy rodící se globální hrozby nadobro, ale je tu problém: nejde to provést tak, aby Severní Korea neměla příležitost k odvetné akci. I kdyby v horských a mobilních úkrytech zůstala Kimovi jen část nejvražednějšího arsenálu, může jím v Tokiu a v Soulu způsobit několikamiliónové ztráty na životech, a proměnit tak tillersonovskou preventivní operaci v jednu z největších katastrof v lidských dějinách.

Ale i kdyby se to nějakým zázrakem nestalo, kdyby úder vyřadil severokorejské zbraně hromadného ničení okamžitě a všechny, a kdyby zázrak navíc zničil taky Kima a odvrátil jeho miliónovou armádu od útoku na jižního souseda, ani tak by to nestačilo. V rozbité zemi by totiž zůstalo víc než 25 miliónů Severokorejců, náhle volných a bez vodítka, s hladomorem a humanitární katastrofou na krku. A zorganizovat záchranu by bylo na okupačních silách.

„Ale jak dlouho by trvalo, než by si zemi pro sebe roztrhali Kimovi zběhlí důstojníci a po vzoru afghánských velitelů by zahájili partyzánskou válku proti nepříteli?“ ptá se Bowden. Irák a Sýrie by byly ve srovnání s možným severokorejským rozvratem a milióny uprchlíků drancujících Čínu a Jižní Koreu jen pohádkou pro děti. A Američanům by se velmi brzy začalo stýskat po Kimově břichaté figuře zajišťující domácí klid.“

Plán na „utažení šroubů“ je možné nechat stranou. Jeho hlavní nevýhodou je, že rozpoznání, zda jde o omezený „výchovný“ úder či o začátek války, by zůstalo na lídrech v Pchjongjangu, a je vážná obava, že by vždycky hlasovali pro druhou možnost. Stejně tak svržení dynastie přesně cílenou likvidací. Kim není prchající lídr obskurního teroristického spolku, jehož polohu a plány je možné vypátrat pomocí špiónů, vnitřních spolupracovníků nebo dronů. Jeho zabití může také spustit nepředvídatelnou zničující reakci pohrobků režimu, nebo ho může okamžitě nahradit někdo ještě horší.

Jsou-li všechny uvedené plány takto vysoce problematické, zdá se, že je hotovo: Kim prostě dotáhne vývoj mezikontinentálních raket a stane se globální hrozbou. Pro západní svět a Američany zvláště to není zase až tak úplně nová situace - takhle to bylo za studené války s Rusy. To, co zabraňovalo konfliktu, byla hrozba vzájemného zničení; v eventuální horké válce by nebylo vítězů.

Se Severní Koreou se to má ještě jednodušeji: zničení by nebylo vzájemné, ale jednostranné. Pchjongjang bude schopný zasáhnout Los Angeles, ale ne zničit Spojené státy; v opačném směru to možné bude. Otázka ovšem zní, jak Kimova nová síla (dosáhne-li na ni) zacvičí se situací v jeho cípu světa. Například jak ochotně bude Amerika hájit proti Severokorejcům jejich jižního souseda (a svého spojence) s hrozbou, že „jen“ kvůli tomu může zažít několik milionů mrtvých po jaderném výbuchu na své vlastní půdě.