V pátek uplyne 150 let od chvíle, kdy newyorský restaurant Delmonico dovolil skupině dvanácti rozhněvaných žen, aby spolu veřejně povečeřely bez mužského doprovodu - a vstoupily do dějin. Převratnou událost připomíná v čerstvém vydání webový zpravodaj Atlas Obscura.
Když v dubnu 1868 zavítal do New Yorku na svém americkém turné Charles Dickens a tamní Novinářský klub uspořádal na oslavu této události banket, požádala o místo u stolu i tehdejší známá novinářka Jane Cunnigham Croly. Vedení klubu ji odmítlo s vysvětlením, že i když je členkou, je současně ženou - a ty na žádné takové události nemají přístup. Když Croly protestovala, šéfové klubu ustoupili a nabídli kompromis: ženské členky Novinářského klubu mohou na setkání s Dickensem přijít, ale budou sedět u stolu za zástěnou, aby je nebylo vidět ani slyšet.
Touhle velkorysou nabídkou u Croly (která ji odmítla) přetekl pohár smířlivosti. Zašla za majitelem tehdy nejproslulejšího newyorského restaurantu Dolmenico s otázkou, zda by ve svém podniku umožnil „riskantní a šokující“ věc - společnou večeři několika žen bez mužského doprovodu. Lorenzo Dolmenico souhlasil, takže dva dny po dickensovském banketu se konalo úvodem zmíněné setkání (i Dickens dostal pozvánku, ale odmítl přijít). A na něm byl založen první americký ženský klub.
Spolek, pojmenovaný podle vědeckého termínu pro složená květenství Sorosis, vznikl v dnes už zdánlivě těžko představitelné době. V době, kdy – jak připomíná Atlas Obscura – nejen restaurace, ale i ulice a veřejné prostory byly mužskou doménou, kde potkat ženu ze střední a vyšší třídy bez doprovodu muže bylo událostí vzbuzující pozornost, povyk, senzaci.
Málo žen z těchto kruhů mělo nějakou osobní kariéru mimo domácnost a pro výjimky se otvíralo několik omezených možností - žurnalistika a spisovatelství bylo jednou z nich. Taky proto bylo mezi zakládajícími členkami Sorosis většina novinářek a spisovatelek. Sama Croly – po manželově smrti živitelka pětičlenné rodiny – se později stala první ženskou profesorkou vyučující žurnalistiku v dějinách USA.
Sorosis si dal dva cíle. Jednak sdružovat „přemýšlivé, inteligentní, zkušené a kulturní ženy naplněné ideou humanity“ a za druhé „pomáhat pracujícím ženám v celé Americe“. Restaurant Dolmenico se stal ústředním newyorským sídlem klubu, kam si členky pravidelně zvaly různé osobnosti a hosty k přednáškám na vybraná témata.
Idea měla úspěch a ke konci prvního roku existence měl Sorosis 83 členek – historiček, spisovatelek, lékařek a umělkyň. Intelektuální mužský svět okolo to sledoval s povzneseným pobavením. Karikatury deníku New York Times občas členky klubu portrétovaly na schůzích jako snaživě bojovné myšky, a když se v Dolmeniku zakládala společná charitativní nadace spolku Sorosis a „Revolucionářek“ feministické a protiotrokářské aktivistky Susan B. Anthony, komentoval reportér NYT diskusi shovívavě: „Naše drahé bytůstky zůstávají nepraktické jako vždy.“
Setkání v Dolmeniku odstartovalo nástup žen do veřejné sféry. Po celých USA vznikaly kluby jako Sorosis - a poměry se pomalu měnily. I když je zákaz vstupu samotných žen do restaurace už dnes přežilý koncept, v jistém smyslu jsou impulzy dávných zakladatelek z Dolmenika platné dodnes. „Opět žijeme v době celonárodního ženského hnutí,“ končí připomínku Atlas Obscura. „V něm už nejde o touhu žen moci svobodně uplatňovat svoje schopnosti a rozvíjet osobní kariéru, ale rozvíjet ji beze strachu ze sexuálního násilí a obtěžování.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
