Jaké úvahy vyvolává smrt právníka, který se upálil na protest proti ničení přírody

Není to úplně nová událost, mnoho pozornosti v českých médiích však nevzdudila: v sobotu 14. dubna za rozbřesku se v New Yorku upálil přední právník, uznávaný obhájce homosexuálů David Buckel. Důvodem sebevraždy byl smutek nad poškozováním přírody. V dopise na rozloučenou Buckel varuje, že znečištění pustoší Zemi. „Většina lidí na  planetě dýchá vzduch znečištěný fosilními palivy a mnoho jich kvůli tomu umírá předčasně. Moje vlastní předčasná smrt odráží to, co sami sobě děláme,“ napsal muž, jenž dobrovolně ukončil život v 60 letech.

Podle Buckela naše privilegia pramení z utrpení jiných. „Ti z nás, kdo se snaží pomáhat druhým, si často uvědomují, že nedokážou změnit příčiny toho, proč je pomoc vůbec potřeba.“ Darovat peníze nějaké nadaci proto nestačí, je nutné, aby se lidé sami aktivně zapojili.

O smysluplnosti Buckelova činu, kterým chtěl své okolí vyburcovat z letargie, se rozproudila debata. Řada lidí vyslovila lítost a obdiv k odvážnému aktivistovi, podle jiných je sebevražda vždy spíše výsledkem duševních problémů než pevného postoje. Další, včetně některých Buckelových přátel, se diví, proč raději nezůstal naživu a o životní prostředí se nezasadil třeba svou znalostí práva. Pozoruhodná je však hlavně reakce jednoho českého časopisu, který nazval veškeré angažované ochranářství projevem psychózy.

Buckel se prostě vždy snažil měnit věci kolem sebe k lepšímu.

Buckel se přitom prostě vždy snažil měnit věci kolem sebe k lepšímu. Proslavil se například v soudním procesu, v němž byl šerif okrsku Nebraska shlednán zodpovědným za smrt zavražděného transsexuála Brandona Teeny, kterého nedokázal ochránit (Teenův příběhl zpracoval oscarový film Kluci nepláčou). V jiné při Buckel donutil federální soud vůbec poprvé rozhodnout, že školy musí aktivně bránit šikaně homosexuálních žáků. Působil také v environmentálním hnutí - věnoval se například problematice kompostování ve městě - a učil ostatní udržitelnému životu. „Byl světlem v mnoha našich životech,“ řekl The New York Times jeden z jeho žáků.

V poslední době Buckela rozčarovala klimatická politika Bílého domu, nejen avizované odstoupení od pařížské klimatické dohody, ale také kroky, které v čele Agentury pro ochranu životního prostředí (EPA) provádí její nový šéf, prezidentem Trumpem jmenovaný klimaskeptik Scott Pruitt. Dobrovolným odchodem ze světa chtěl Buckel zřejmě varovat, že se svět ani Amerika neubírají dobrým směrem, a přimět lidi k tomu, aby si počínali méně sobecky – což jinými slovy znamená menší spotřebu, udržitelné chování, aktivní snahu věci změnit.

Nechceme na tomto místě Buckelův dobrovolný odchod ze světa jakkoliv hodnotit. Český přístup, ve vší nahotě formulovaný zmíněným časopisem, nicméně pozornost zasluhuje. Čím to je, že v této zemi vzbuzuje takovou nenávist jakákoliv snaha o nápravu věcí kolem nás, ať už jde o práva menšin, životní prostředí, sociální rovnost či obhajování i té sebemenší odlišnosti, i když spočívá třeba jen v chuti jezdit po městě na kole?

Je to otázka spíš pro kulturní antropology, kteří by měli v tomto směru „kmen Čechů“ důkladně prozkoumat. Pocit, že angažovat se je směšné, tu přežívá po generace. Už za dob normalizace bylo výhodné se ukrýt před světem do nějaké subkultury, vyprávět si politické vtipy v hospodě, okopávat ředkvičky na chatě - a od veřejného dění si držet odstup. Nic jiného se ostatně ani dělat nedalo, pokud se člověk nechtěl buď ušpinit spoluprací s režimem, nebo se s ním naopak dostat do hlubokého konfliktu. Kromě disidentů, běžnému člověku dost vzdálených, se zpravidla angažovali jen komunisté či svazáci – a ti byli skutečně hodni výsměchu. Po revoluci pak ideologové v čele s Václavem Klausem dokázali část společnosti přesvědčit, že angažovanost je nesmysl, levicová úchylka, a ti, co jí propadli, jsou hodni zavržení. Rodiče přenášejí své postoje na děti, takže přetrvávají po generace.

Je to ale jediný důvod? Nebo má celá věc nějaké hlubší historické příčiny? Spočívají kořeny snad až v Rakousku-Uhersku či násilné rekatolizaci českých zemí? Autor těchto řádků neví, odpovědi by ale znal rád.

Reakce Hany Librové:

Sondovali jsme s mými studenty, jaká byla mediální  odezva sebevražedného  činu  Davida Buckela:  naplnil se jeho motiv vyburcovat lidi k změně postoje, nebo se zdatný právník tentokrát tragicky zmýlil? Zjistili jsme, že česká reakce nebyla významně jiná, než reakce obyvatel jiných zemí. Američtí novináři předstihli naše snad jen duchem senzačnosti. Všeobecně v diskusích čteme podezření, že „v tom muselo být něco jiného“, že „je to případ pro psychiatra“. List The Guardian připomíná podobnost činu  Davida Buckela  a Jana Palacha. Nad tímto srovnáním se nabízí zásadní otázka: jak je možné, že jsme  my Češi,  Uhlířem tak napomínaní, dokázali na Palachovu smrt  reagovat demonstracemi, posmrtnou maskou, názvy ulic a náměstí? Kde jsou naše reakce v případě sebeupáleného Davida Buckela? Ale hlavně:  kde je odezva  zelených aktivistů a angažovaných občanů všude na světě? Odpověď nespočívá v národní povaze , ale v závažnosti a rozsáhlosti ekologického problému. Jsme jeho původci, ale  teď  si nevíme rady;  lidská bezmoc  ho vytěsňuje,  lekáme se  a bojíme. Ve srovnání s jeho mohutností byla komunistická moc vratká  hračka, na jejímž odstranění jsme se dokázali podílet.