Jak špioni volali milenkám ze služebních mobilů

Výsledek krizových pátečních jednání mezi řeckou vládou vedenou hnutím Syriza a řeckými věřiteli je všeobecně považován za velkou porážku řeckých populistů (autor menu se s touto interpretací ztotožňuje). Není to ale tak, že Řekové nedosáhli vůbec ničeho.

Revoluční předvolební sliby jsou samozřejmě ty tam: o snížení obřího dluhu nemůže být řeč, vláda musela nakonec požádat o prodloužení stávajícího záchranného programu a země se nezbavila dozoru nenáviděné “trojky” (složené z MMF, Evropské komise a ECB) - i když ta se v závěrečném komuniké skrývá pod novým označením “instituce”. 

Navíc ani nevíme, jestli vlastně všechno dobře dopadlo; teprve až se ministři eurozóny a “instituce” v úterý podívají na čerstvý seznam navrhovaných ekonomických reforem, rozhodnou se, jestli půjčí Řecku peníze na další čtyři měsíce života (a i forma této půjčky je sporná). Jistý posun však nastal.

Dobrý přehled nabízí Financial Times. Kromě vítězství na lingvistické frontě - vedle “trojky” bylo přejmenováno ještě původní “memorandum”, jež se nyní jmenuje “dohoda” - ministři eurozóny uznali, že stávající “dohoda” nabízí Řekům určitý manévrovací prostor k vlastní iniciativě. Věřitelé především slíbili, že zváží snížení povinného rozpočtového přebytku Řecka. Z toho pro zbídačenou zemi teoreticky vyplývají méně drastická úsporná opatření, ministři nicméně dodali, že je ke shovívavosti dohnala zhoršující se ekonomická situace vyplývající z politického chaosu. Jinými slovy, v procentech budou Řekové mířit na nižší přebytek, skutečných eur jim ale možná v kapse o mnoho více nezůstane.

V každém případě jistou psychologickou změnu představuje možnost sestavit si vlastní seznam reforem, tedy ten dokument, který nyní budou posuzovat “instituce”. Vláda má přece jenom prostor zakomponovat do reforem vlastní priorit -  především to bude zdanění bohatých a postihovaní daňových úniků obecně - i když hlavní slovo budou mít samozřejmě věřitelé. Je dosti pochybné, že se Syrize podaří splnit sliby, jako byl třeba zpětný nábor všech propuštěných státních zaměstnanců, určitý manévrovací prostor před domácím publikem přece jenom dostala.

Situace na zklamané domácí frontě se ostatně začíná přiostřovat, jak píší například The New York Times. Sama Syriza je vlastně slepenec radikálních levicových uskupení, a ne všichni chtějí opustit revoluční boj. List tak například cituje europoslankyni Sofii Sakofarovou, která v neděli tweetovala, že “lidé dali (Syrize) mandát, aby anulovala memorandum, a nemáme politické ospravedlnění dělat cokoliv jiného”. Jak jsme již zmínili, memorandum se nyní jmenuje “dohoda” a pojí se k němu drobné změny v provedení. Není to mnoho, ovšem bylo by nefér Syrize úspěch nepřiznat.

Dodejme navíc, že manévrovací prostor Řeků byl v pátek tragicky úzký. Za a) proti sobě měli sjednocenou frontu osmnácti ministrů eurozóny, kterou se přes všechno úsilí nepodařilo příliš rozštěpit - naopak. Španělé a Portugalci se pokoušeli zablokovat i to málo, co si Syriza vydupala. Za b) v Řecku samotném se začínala rozjíždět panika - během pátku se vklady v řeckých bankách ztenčily o miliardu eur a všeobecně se mělo za to, že pokud nedojde k dohodě, budou se v Řecku muset po prodlouženém víkendu zavést kapitálové kontroly.

Řekům nepomohlo, že podle všeho neměli plán B - tedy jak přesně by postupovali v případě, že se nedohodnou a budou muset eurozónu opustit. Náladu na jednáních asi nejlépe charakterizuje první hodina, během níž seděl řecký ministr financí Varufakis a jeho německý protějšek Schauble každý v jiné místnosti a jednání mezi rozhádanými stranami zprostředkovávali poslíčci (detaily vleklých jednání najdete mimo jiné tady).

Schauble totiž s Varufakisem podle některýchzdrojů odmítal komunikovat po jeho divokém výstupu s nizozemským ministrem financí Jeroenem Dijsselbloem. Varufakis samozřejmě konfrontaci popřel, kdo ale viděl, jak si na společné tiskovce na konci ledna prakticky nebyli schopni podat ruce, tuší, jaká atmosféra na jednáních vládne. Dijsselbloem, který výsledek pátečních jednání jménem eurozóny oznamoval, mluvil o potřebě obnovit důvěru více než o technických detailech memoranda - pardon, “dohody”.

Proč je to ale vlastně všechno tak důležité? Kromě možnosti, že Řekové zkrachují, věřitelé přijdou o obrovské sumy a eurozóna se ocitne na pokraji rozpadu, čekají na výsledek první konfrontace populistické vlády s evropským establishmentem podobní radikálové všech barev. Ve Španělsku se poprvé za dlouhé měsíce změnil vývoj preferencí a tamní varianta Syrizy zvaná Podemos (Můžeme) přestala v preferencích stoupat - do čela se po dlouhé době vyšvihli socialisté.

Důvodem nicméně ještě není neúspěch řeckých kolegů, který Španělé bezpochyby bedlivě sledují, ale první skandály uvnitř Podemos. Konkrétně se ukazuje, že jeden z hlavních ideologů nové strany, univerzitní profesor Juan Carlos Monedero, zapomněl zdanit více než 400 tisíc eur, které pobral za své poradenství podobně naladěným vládám v Bolívii, Venezuele, Ekvádoru a Nikaragui. Monedero tvrdí, že má daně v pořádku, výše částky a propojení nastupujících politiků s ne právě navoněnými vládami Latinské Ameriky však méně radikální voliče přece jen odpuzuje.

Dobrý čerstvý profil Podemos najdete zde, v češtině se straně věnoval Respekt před pár měsíci. Ve Španělsku je v každém případě situace pro populistické strany složitější; kromě stoupající nespokojenosti ve vlastních řadách je jisté, že se jim nepodaří v letošních volbách zvítězit tak, aby mohli podobně jako řečtí revolucionáři sestavit vlastní vládu. Ve Španělsku, jež je v tuto chvíli nejrychleji rostoucí ekonomikou eurozóny a má nejhorší podle všeho za sebou, vůbec začíná být cítit, že Podemos možná historickou šanci přece jenom promáchne. Výsledky řecké Syrizy mohou španělským následovníkům hodně pomoci - nebo také hodně uškodit.

Evropský střed ale slábne všude a lze to demonstrovat na zcela konkrétních politických krocích. Britští labouristé se pod Tony Blairem kdysi přestěhovali hodně doprava a mimo jiné zavedli na anglických a waleských univerzitách školné. Z původních 1000 liber se rychle vyšplhalo až na 9000 liber ročně a dnešní labouristé chtějí jít do voleb s tím, že šlápnou pořádně na brzdu a školné seškrtají na snesitelnějších 6000 liber. (Uprázdněný prostor na levém křídle politického spektra mezitím labouristům úspěšně vykrádají v Anglii a Walesu Zelení, ve Skotsku Skotská národní strana).

V Británii je zvykem žádat, aby strana rychle vysvětlila, kde přesně na své návrhy vezme peníze - v tomto případě prý až zhruba 10 miliard liber během příštího volebního období. Jak popisuje třeba BBC nebo The Telegraph, Ed Miliband v otázce školného trochu zakolísal: varuje ho blairovské křídlo vlastní strany, útočí na něj představitelé univerzit i vládních stran.

Mezitím se nicméně začíná ukazovat, že školné nefunguje zase tak skvěle, jak by si člověk představoval. Protože ho zaváděli labouristé, zabudovali do jeho splácení sociální pojistky - studenti si na školné půjčují, půjčky jsou garantované státem a splácejí se teprve, když absolvent dosáhne určité hladiny příjmu. A jak možná tušíte, absolventi na tom nejsou tak dobře, jak se předpokládalo. Financial Times upozorňují, že v roce 2010 se nesplácelo 32 procent studentských půjček, v roce 2015 prý nedosáhne na potřebné příjmy už 45 procent zadlužených studentů.

Vláda letos vyhradila na pokrytí nesplácených úvěrů zhruba 2 miliardy liber - číslo, které se přibližně kryje s náklady, jež by vyžadovaly zmíněné labouristické škrty. A bude podle všeho ještě hůř: dnešní odpisy se týkají nižších sazeb školného, jeho dnešní výše byla zavedena teprve v roce 2012. Podle Úřadu pro rozpočtovou odpovědnost (nezávislá instituce, kterou si britská vláda zřídila, aby hlídala stav vládních financí) dosáhne v letech 2048–49 výše nesplácených půjček na školné výše 20 miliard liber, což je 0,25% britského HDP. Účet bude muset vykrýt vláda, a tedy daňoví poplatníci.

Dobré zprávy také existují. The Washington Post hlásí, že Islámský stát je na nejlepší cestě ztratit klíčové spojení mezi hlavním městem svého “chalífátu” Raqqou a iráckým Mosulem. Jednotky iráckých Kurdů se podle amerického deníků zmocnily části dálnice na západ od Mosulu již koncem ledna. Islámský stát klíčovou silnici nadále používá, musí ale dobytý úsek složitě objíždět po místních komunikacích nebo se vydávat přes poušť, kde jsou jeho konvoje snadným cílem náletů.

Islámský stát ignoruje existující hranice států mimo jiné jako symbol svého opovržení stávajícím světovým řádem. Dálnice spojuje Sýrii s Irákem a experti tvrdí, že pokud ji IS neudrží v provozu, bude to pro něj znamenat nejen logistickou, ale takém psychologickou ránu. Magie chalífátu spočívá v tom, že se mu daří. Rozšiřuje se a potvrzuje tak správnost výchozí myšlenky: přimknutí k islámu v jeho rané podobě je řešením dnešní krize arabského světa a “zázračné” vzepětí nového státu je toho důkazem. Stagnace a postupný úpadek naopak přitažlivost brutálního islamistického projektu zásadně oslabuje.

Úspěchy Kurdů nejsou navíc ojedinělé, další zisky zaznamenaly také irácké jednotky na silnici spojující město Baiji, klíčové středisko těžby ropy, s městem Haditha -  tedy alternativní zásobovací cestě. The New York Times a další zdroje mezitím upozorňují i na to, že se zřejmě schyluje ke klíčové ofenzivě proti miliónovému Mosulu. Na pokusu o jeho dobytí by se měli podílet společně kurdské a irácké jednotky vycvičené Američany.

Svět dnes díky Edwardu Snowdenovi ví, že Američané a leckdo další shromažďuje obrovské množství tzv. “metadat” o telefonních hovorech v mobilních sítích - tedy záznamů o tom, odkud které telefonní číslo kdy a kam volalo. Normálnímu smrtelníkovi není úplné jasné, jak mohou být takové obří “otisky” situace v telefonních sítích k něčemu dobré (neobsahují jména volajících ani obsah hovorů). Nedávný rozsáhlý text izraelského novináře a analytika Ronena Bergmana uveřejněný v nedělním Magazínu The New York Times ale autorovi menu alespoň na chvíli věc trochu ozřejmil.

Mnohastránkový text zevrubně popisuje vraždu bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího v roce 2005. Harírí zastával protisyrské postoje a tlačil na to, aby se z Libanonu stáhly syrské jednotky. V roce 2004 na funkci rezignoval, mělo se ale za to, že v následujících volbách hladce zvítězí. Atentát na něj byl spektakulární záležitostí, k níž se přihlásil radikální a zcela neznámý sunnitský sebevražedný atentátník v předtočeném videozáznamu na rozloučenou.

Dnešní vyšetřování - právě za pomoci důsledné analýzy neuvěřitelného množství telefonních rozhovorů -  ovšem ukazuje, že za atentátem stojí s největší pravděpodobností šíitské hnutí Hizballáh, hlavní spojenec Sýrie v Libanonu. Sebevražedný atentátník byl zřejmě hnutím zmanipulován, využit a zavražděn, aby odvedl pozornost od skutečných pachatelů.

Politické podrobnosti a především dramatický popis atentátu naleznete ve zmíněném textu. Na článku je ale fascinující, že jeho podstatná část spočívá v podstatě v popisu toho, kam který anonymní mobil kdy volal. Vyšetřovatelé - prvního z nich, libanonského policejního kapitána Wissama Eida, již mezitím “někdo” stihl také zavraždit - dokázali pomocí algoritmů z kompletních záznamů libanonských telefonních providerů vydestilovat několik skupin mobilních telefonů, které sledovaly několik měsíců každý pohyb zmíněného politika.

Skupiny měly uzavřenou organizační strukturu, kterou se vyšetřovatelům podařilo přesně popsat - včetně toho, jaké měly jednotlivé skupiny (pro přehlednost označené barevnými kódy) úkoly a jak mezi sebou komunikovaly. Přestože v popisu dlouho nefigurují konkrétní lidé, je to překvapivě napínavá detektivka vrcholící generálkou na atentát a pak výbuchem. Krátce po něm desítky telefonů navždy umlknou.

K telefonům se pak podařilo přiřadit i konkrétní jména operativců tajných služeb Hizballáhu. V poněkud humorné zápletce se totiž ukazuje, že kromě přísně utajených telefonů určených pouze ke “služebním” hovorům s konkrétními špióny s sebou jejich majitelé nosili po kapsách celé baterie soukromých přístrojů - někteří podle všeho dokázali využít více než deset mobilů.

To vedlo k tomu, že se zmíněné tajné i netajné přístroje pohybovaly celé týdny po naprosto shodných trasách, nebo že se ostří hoši ve svých mobilech přestali orientovat a pletli si telefony určené pro komunikaci s milenkami s těmi určenými manželkám - a ty zase s těmi špiónskými. Detektivky jedenadvacátého století mohou být vlastně docela zábavné, byť v tomto tragickém případě umírají konkrétní lidé. V každém případě překvapivé čtení, pokud máte hodinku volného času.

Video: Místo, kam by se Pico Iyer vydal nejradši? Známý cestopisec na Ted Talks nabízí náhled na to, jak si vyšetřit čas na klid.

Kulturní tip: Kingsman. V kinech od  19. února 2015, distribuce CinemArt. Komiksový film pro milovníky klasických bondovek.