Suzy Hansen nikdy neviděla rodné Spojené státy jako zemi, která je jen jednou z mnoha dalších na planetě. Vyrostla v provinčním městě Wall asi dvě hodiny od New Yorku, v pobřežním regionu Jersey Shore, a USA pro ni byl svět sám o sobě. Nestudovala mapy světa, protože zeměpis zaměřený na mezinárodní geografii zmizel ze studijních plánů mnoha škol už dávno. Sovětský svaz jí v dětství připadal jen jako něco, co létá Američanům nad hlavou a je připravené rozcupovat její zemi na kousky, spíš než jako stát, kde také žijí lidé. Až když se ve třiceti přestěhovala do Istanbulu, začala se ptát sama sebe, proč bez jakéhokoliv pochybování věří v Ameriku. A o tom nyní vydala knihu s názvem Notes on a Foreign Country: An American Abroad in a Post-American World, v níž přehodnocuje někdejší absolutně neochvějný vztah k rodné zemi.
„Všichni ve Wall byli vlastenečtí,“ vzpomíná pro deník Guardian, který o ní knize a její autorce referuje. A neuměla si představit, že to bylo jinak. V neděli se chodilo do kostela, hrál se fotbal, grilovalo se na dvorku. Celá její životní zkušenost byla interní, domácí, americká - a bez jakékoli stopy angažovanosti. Než nastoupila na střední školu, věděla, že komunismus byl něco špatného, ale nevěděla, co znamená. Vzpomínky na zahraniční události se jí v hlavě přehrávají na televizní obrazovce - přesně tak, jak je v té době viděla a vnímala.
Většina Jersey Shore zůstávala segregovaná stejně jako v padesátých letech, s předsudky vůči čemukoliv, co se nacházelo mimo bílý křesťanský Wall. Jedinou možností, jak se z této bubliny vymanit, bylo jít na dobrou školu. Studium na University of Pennsylvania se tak pro Suzy Hansen stalo krokem k poznání „širšího“ světa – rodiče jejích spolužáků byli doktoři nebo akademici, dokonce někdy navštívili Evropu. Přesto neměla pocit, že by si někdo ze studentů uvědomoval dění v okolním světě a to, jakou roli v něm Spojené státy hrají. Se Saddámem Husajnem měla spojené jen negativní emoce, nikoli znalosti – podobně jako s komunismem.
Přitom jí ani nepřipadalo, že by ji nějakým způsobem formovala historie bílých Američanů. Ti se totiž - jak to pojmenovává deník - rodí už „plně formovaní“ a bez pout ke komplikované minulosti. „Jediné, na co jsem myslela, bylo najít sebe samu,“ říká pro Guardian. Zároveň nicméně čím dál víc pociťovala, jak jednostranný pohled na Spojené státy má a jak vzdálená je jiným kulturám a zemím. Když pak během novinářské práce v New Yorku dostala příležitost odjet na dva roky do Istanbulu, nabídku přijala. A noví přátelé-cizinci jí začali odkrývat svůj náhled na svět, který přiměl Suzy Hansen vidět Ameriku jiným způsobem.
Turci často věří konspiračním teoriím o 11. září, které tvrdí, že útok naplánovali sami Američané. S těmito názory se Hansen setkávala pravidelně a následně to pochopila: pro lidi, kteří jsou ke své vládě hluboce skeptičtí, je teroristický útok na vlastní zemi celkem reálný. Stále však oponovala argumentem o seriózní americké žurnalistice, která se nemůže mýlit. Jenže zároveň viděla, jak turecká propaganda přes skeptičnost obyvatel ovlivňuje mínění lidí. Ne že by hned začala veřit konspiracím, ale začala přemýšlet, kde se vzalo přesvědčení o vždy objektivních názorech Američanů a vždy subjektivních názorech ostatních.
Přišla na to, že má v podvědomí zakořeněnou myšlenku, že Amerika je někde na konci evolučního spektra a všichni ostatní se ji jen snaží dohonit. USA deklarovaly samy sebe jako výjimečnou zemi, která je jediná skutečně moderní a svobodná. „Není tahle myšlenka právě cílem úspěšné propagandy?“ začala přemítat Hansen. Uvědomila si, že jediné standardy, kterými hodnotila americkou žurnalistiku, byly ty, které si sama nastavila. Po roce v zahraničí začala číst americké noviny jinak - a zaznamenávat, jak Američané mluví o světě vždy jen z pohledu americké síly.
Pro rodilé Američany jsou podle autorky Spojené státy tou nejlepší a největší zemí. Není to propaganda – je to pravda. Není to nacionalismus – je to patriotismus. „Nejsou zvyklí tento fakt ověřovat nebo o něm pochybovat,“ říká Hansen v deníku. A podotýká, že je to jakási forma zákeřného nacionalismu, která leží hluboko uvnitř jejich vědomí. „Jak bych mohla jako Američanka porozumět lidem z jiných zemí, když jsem do nich nevědomky nevkládala ani základní víru?“ dodává s tím, že proto Američané často vidí ostatní země jako své neposedné děti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
