Islámský stát není banda šílenců

Dnešní menu se bude dále věnovat novým informacím a dalšímu vysvětlujícímu kontextu k teroristickým útokům v Paříži. Podle nejnovějších zpráv dnes policie při koordinované akci na mnoha místech Francie a Belgie pozatýkala desítky podezřelých (podle BBC celkem 23 lidí) a zadržela velké množství zbraní nejrůznějšího druhu.

Vynořila se rovněž informace, že v bruselské čtvrti Molenbeek, odkud se podle svědků ozývala střelba a výbuchy, byl zatčen také jeden z údajných architektů útoku, Salah Abdeslam. Agentura Reuters ovšem tuto informaci rozporuje, když cituje vyjádření belgického státního zástupce pro tamní televizi RTBF, podle něhož šlo o někoho jiného a šestadvacetiletý rodák z Bruselu Abdeslam je stále na útěku.

Velké pozornosti se samozřejmě dále dostává informaci, že mladý muž byl těsně po útoku krátce zadržen, když jej v autě se dvěma dalšími muži zastavili policisté nedaleko francouzsko-belgické hranice. Policie podle agentury AP zkontrolovala Abdeslamovy doklady a nechala jej jít. V té době už nicméně policie věděla, že právě na jeho jméno byl pronajat černý Volkswagen zaparkovaný před přížským klubem Bataclan, kde při útoku zemřelo nejvíce lidí. Mezitím byl na svobodu naopak propuštěn Mohammed Abdeslam, bratr Salaha a dalšího z útočníku, Brahima, jednoho ze sebevražedných atentátníků.

Kromě aktuálního dění se nicméně světová média věnují širšímu kontextu celé věci. Abychom celou událost pochopili a byli na ni schopni adekvátně reagovat, je samozřejmě nutné rozumět povaze a cílům pachatelů, tedy Islámského státu (IS). Zejména pokud z různých zdrojů víme, že s tím mají problém i západní politici či představitelé armády. Americký deník The New York Times publikoval loni v prosinci komentář, který pronesl Michael K. Nagata, velitel amerických zvláštních sil na Blízkém východě, podle něhož nejenže západní síly zatím nejsou ani na dohled porážce IS, „zatím jej ani plně nepochopily“.

Právě analýzám této organizace se věnuje hned několik textů ze světového tisku a všechny varují před zjednodušujícím odmávnutím IS jako skupinky šílených fanatiků jednajících bez plánu a rozvahy.

Britský deník The Guardian cituje z více než deset let staré statě ideologa odnože Al-Káidy vystupujícího pod jménem Abú Bakra Nadží, v níž v detailu a s chladnou rozvahou popisuje strategii pro vyvolání chaosu a strachu. Útoky dopoučuje v místech a situacích, v nichž je ostražitost nepřátel snížena, kupříkladu v turistických letoviscích. Vyzývá k nabírání mladých bojovníků, k využití jejich „rebelanství, jejich energie a idealismu, jejich ochoty k sebeobětování“. Další text vybraný z Dabiqu, on-line magazínu ISISu, zase nabádá k promyšlenému ničení „šedé zóny“, kterou obývají muslimové a která je na jedné straně ohraničená „nevěřícími“ (bílými obyvateli Západu) a na straně druhé radikály a teroristy. Cílem ISIS je podle tohoto textu „rozdělení světa“, donucení šedé zóny, aby si zvolila stranu, a tím pádem přestala existovat.

Server Politico obrací pozornost k prostředí, z něhož vzešla část pachatelů jak pátečního útoku v Paříži, tak několika starších teroristických činů (mladý Maročan, kterého v srpnu ve vlaku z Bruselu do Paříže od útoku na pasažéry zastavili američtí mariňáci, žil se sestrou právě tady), k bruselské čtvrti Molenbeek. Jak totiž přiznal s šokující, ale cennou otevřeností belgický ministr vnitra Jan Jambon, „vláda nemá potuchy, co se v Molenbeeku děje“. Pozornost, která se teď k této čtvrti obývané zejména dělnickou třídou a imigranty obrátila, sledují někteří obyvatelé se znepokojením. Politico cituje lokálního politika, který ujišťuje, že většina obyvatel komunity k radikálním islamistům nepatří a jejich zvrhlé cíle nepodporuje.

Politico jinak čtvrť líčí jako místo, které během hospodářské recese v třicátých letech minulého století upadlo a už se z toho nevzpamatovalo, což je cítit na každém kroku, u každého polorozpadlého domu. Nikde jinde v celé Belgii kupříkladu nedosahuje nezaměstnanost takových hodnot – třicet procent – jako právě tady. V převážně arabské komunitě tak toto podhoubí vytváří ideální podmínky pro růst radikalismu: v místě, které nabízí jen málo naděje, nabízí radikální islám vyhlídku na naplnění a heroismus.

Jako tolikrát v jiných případech i tady se s odstupem času vynořují příběhy hrdinství, kterým se při dramatických událostech vyznamenali příslušníci stejné víry nebo podobného původu jako atentátníci. A jako tolikrát v předchozích případech nemusejí být až tak úplně pravda – a mají tedy potenciál se nakonec obrátit proti bohulibé snaze bojovat s principem kolektivní viny.

U pařížských útoků se zdá být tímto příběhem story o muslimském členovi ochranky z fotbalového stadionu, který se šíří na sociálních sítích. Obvykle s rozhořčeným dovětkem, že o tohoto hrdinu se nikdo nezajímá.

Díky deníku Wall Street Journal jsme se dověděli o tom, že jeden ze sebevražedných atentátníků měl platnou vstupenku na fotbalový zápas mezi Francií a Německem a nedostal se na stadion jen díky ostražitosti ochranky, která při osobní prohlídce na jeho těle objevila vestu s výbušninami. Pokud by terorista na zaplněné ochozy proniknul, počet obětí by byl mnohem vyšší.

Cituje u toho jistého Zouheira, dalšího člena ochranky, ovšem z kontextu spíše vyplývá, že dotyčný muž, který WSJ odmítl sdělit víc než jen své křestní jméno (čili nevíme ani, zda jde o muslima), byl svědkem události než jejím přímým účastníkem. A že se o zastavení útočníka zasadili jiní jeho kolegové. Jak tedy správně upozorňuje francouzský deník Liberation, emoce není dobré přehánět ani na jednu stranu. Tedy ani výrobou umělých hrdinů.