IS: Dobudeme váš Řím, rozlámeme vaše kříže

Začít nelze jinak než krachem jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli. Deník Financial Times přichází s titulkem naznačujícím, že jednání ministrů financí eurozóny se zhroutila v rozhořčené atmosféře.The Guardian mluví o zmatku a chaosu v závěru jednání a píše, že “se zdá, že se k sobě strany nepřiblížily ani o centimetr, existuje však naděje, že jednání budou pokračovat v pátek”.

Zmíněný FT nicméně cituje zástupce eurozóny a tvrdí, že zbývající členové přistoupí na jakákoliv další jednání pouze v případě, že Řecko výslovně požádá o prodloužení stávajícího záchranného programu a zaváže se k dodržování jeho podmínek. To je ovšem právě to, co Řekové odmítají - Syriza s požadavkem odmítnutí stávajícího programu vyhrála volby. Zdá se tedy, že situace nemá východisko, i když obě strany prohlašují, že dohoda je stále možná. Jisté je, že čas běží: pokud by měl z jednání vzejít kompromis, musí jej schválit několik evropských parlamentů do konce února. O víkendu se říkalo, že včerejšek je poslední představitelný termín. Teď se říká, že snad kdyby se obě strany umoudřily do pátku, schvalovací procedura by se ještě stihnout dala. A když ne?

Financial Times přinesl přehledný seznam variant řešení již o víkendu. První možností je prodloužení stávajícího stavu. Eurozóna v podstatě Řecku nabízí, že změní slovník - nenáviděnou “trojku” začne třeba označovat slovem “instituce” - a vše poběží šest měsíců po starém. Potom stávající dohody vyprší, Řekové i zbytek Evropy se trochu uklidní a vyjednají nový záchranný balík, který bude k Řekům vlídnější. Tato varianta v pondělí podle všeho definitivně zkrachovala, protože Syriza se vzhledem k předvolební rétorice potřebuje domů vrátit s něčím, co vypadá jako radikální řez.

To by v jejich očích mohla být druhá varianta. Řecko by odmítlo pokračování “bailoutu” - doma by to bylo interpretováno tak, že nenáviděné období nadvlády “trojky” skončilo - a nějak by situaci ustálo do doby, než se vyjedná nový záchranný balík, nejspíš v červnu. Řekové tvrdí, že to jde zařídit pomocí překlenovací půjčky, kterou si vláda vezme od vlastních řeckých bank a dalších zdrojů v rukou Evropské centrální banky.  

Evropské instituce ovšem takovou partyzánštinu odmítají a tvrdí, že Řekové si jenom namlouvají, že “zdroje tu jsou”. Velký obrat by v tomto případě musela udělat ECB, která by musela povolit další zadlužení řeckých bank a vydat Řecku prostředky, jež jsou vázány na plnění stávajících podmínek, což se téměř jistě nestane. FT tvrdí, že pravděpodobnost tohoto řešení se blíží nule.

Třetí varianta ale údajně existuje -  a to přes všechny výhružky krachem a odchodem z eurozóny. Mohlo by stačit, když se všichni zaváží k tomu, že budou nadále jednat. Investoři prý budou trpěliví a nechají zadlužené Řecko žít. Atény sice přijdou o evropskou pomoc, nějakou dobu se ale dokážou udržet nad vodou s pomocí Mezinárodního měnového fondu. Syriza bude doma moci vystupovat jako síla, která setřásla okovy a ustála tlak mocných evropských institucí. Také věřitelé budou schopni voličům tvrdit, že neustoupili ani o krok. Obě strany potom budou moci vyjednat dlouhodobý kompromis, jehož obrysy se ostatně už rýsují: délka splácení dluhu bude prodloužena, Řecko nebude muset udržovat tak vysoké přebytky rozpočtu jako dosud.

Takové balancování na laně má nicméně háček. Stačí, aby veřejnost ztratila nervy a začala hromadně vybírat peníze z řeckých bank. Právě run na banky může být okamžikem, kdy se vyhrocená situace vymkne kontrole.

V posledních týdnech média prostupují zprávy o hlubokých změnách, kterými prochází automobilový průmysl - tedy odvětví, které by nás vzhledem k množství tuzemských automobilek mohlo zajímat. Stoupence klasických vozů možná trochu otráví, že ve zprávách se místo jmen Mercedes, BMW nebo Audi míhají jména amerických počítačových a internetových firem – což je právě ona změna, na kterou je třeba se připravit. Pokud zavedeným značkám ujede vlak, mohou dopadnout jako nedávno mobilní Nokia nebo před sto lety majitelé koňských povozů.

Za prvé se do vývoje nových aut zapojil Uber, donedávna pouze kontroverzní taxikářská firma bez skutečných taxíků. Začátkem února list The New York Times oznámil, že jeden z nejúspěšnějších start-upů otevírá vývojářské středisko v Pittsburghu. Uber tak vstoupil do přímé konkurence s Googlem, který -  jak známo -  vyvíjí vlastní auto už dlouho. Teď navíc do ringu vstupuje Apple, jenž podle The Wall Street Journal a Reuters vyčlenil skupinu vývojářů na vývoj vlastního Apple Car (nebo snad iCar?). WSJ a Reuters se jen neumí shodnout na tom, zda bude “pojízdné jablko” pouze elektrické (a v přímé konkurenci firmy Tesla) nebo se bude i samo řídit.

A tady jsme u podstaty revoluce. Počítačové a internetové firmy se do vývoje nepouští z lásky ke spalovacím motorům, ale protože v této oblasti vidí revoluční možnost rozšířit svůj vliv. Konstruují elektronikou napěchovaná auta bez řidičů, vlastně pojízdné roboty, kteří mají volant maximálně pro jistotu nebo pro radost ze hry. Apple, Google, Uber a podle některých zpráv i japonská Sony vyvíjejí “mozky” budoucích aut, jež mohou zásadně proměnit běžnou podobu dopravy.

Obrazem budoucnosti jsou roboti/auta, které nepotřebujete ani vlastnit, protože si je budete pronajímat přes aplikaci typu Uber nebo české Liftago - ovšem bez dnes neodmyslitelného taxikáře za volantem. Jak prohlásil šéf Uberu: “Bez řidiče v autě budou naše služby tak levné, že držet vlastní vůz přestane dávat ekonomický smysl”. Namísto lukrativního byznysu výroby soukromých automobilů (které většinu času prostojí v garáži nebo na parkovišti) přichází individuální taxislužba pro každého.

Pokud to zní příliš revolučně či snad jako pouhá “zajímavost”, doporučuji text serveru The Verge, který vysvětluje, jak se auta stávají soběstačnými postupně, krok za krokem a přímo před našima očima. Samostatná jízda bez řidiče po dálnici v jednom pruhu a se stabilně dodržovanou vzdáleností od auta před vámi je už dnes u dražších modelů realitou, jak ukazuje poněkud zneklidňující video natočené nezodpovědným řidičem. Tesla dokončuje systém, který zvládne i přejíždění z pruhu do pruhu, takže automobil pojede od okamžiku nájezdu na dálnici sám a řídit ho bude třeba jen na okreskách.

The Verge tvrdí, že vývoj jde tak rychle kupředu, že v okamžiku, kdy Apple uvede svůj vlastní výrobek na trh, bude otázka, zda jde, nebo nejde o “autonomní” auto, už irelevantní - všechna auta budou totiž do jisté míry schopná jízdy bez řidiče. Bavíme se přitom o horizontu několika roků s tím; že plně samostatná auta lze čekat tak do deseti let.

K tomu je zapotřebí ještě mnoha změn nejen v technologiích, ale především legislativě. Text serveru The Wired ale ukazuje, že Apple to myslí vážně. Počítačová firma agresivně přetahuje specialisty od konkurence a má k dispozici obrovské peníze, jež může investovat do vývoje. The Wired mluví o připravených sedmi miliardách dolarů, což jsou pro Apple vlastně drobné. Vzpomínáte na dobu, kdy měl mobilní telefon tlačítka a dalo se s ním nanejvýš telefonovat nebo posílat smsky? Je to už tak dávno…

Na opačné straně zeměkoule jde vývoj úplně opačným směrem. Měsíčník a server The Atlantic septá v rozsáhlém textu Graeme Wooda Co vlastně chce Islámský stát? Rozhodně se máme rozloučit s představou, že po syrských a iráckých pouštích se prohánějí hordy iracionálních magorů. IS je dobře promyšlená organizace s dlouhodobou strategií, která přesně ví, co dělá. Cíle - návrat civilizace zhruba na úroveň 7. století a uspíšení apokalypsy - jsou možná šílené, ale taktika je propracovaná a úplně racionální.

O Islámském státu je nutné přemýšlet jako o doslovných vykladačích Koránu i v jeho nejabsurdnějších pasážích.  IS se v podstatě snaží zopakovat dějiny. Na rozdíl od al-Káidy coby undergroundové organizace sžité s praktikami moderního světa napodobuje IS prudký rozmach islámského chalífátu v prvních staletích existence islámu. Neuznává hranice, jeho cílem je expanze do co nejširšího prostoru a především závěrečný střet se zlem. Nacházíme se totiž v radikálně odlišném myšlenkovém světě, než na jaký jsme zvyklí - a kterému jsme vůbec ochotni uvěřit. IS věří v apokalypsu, radostně k ní směřuje a očekává ji.

Jednou z fascinujících částí textu je pasáž, která popisuje bujaré oslavy v ulicích měst pod kontrolou IS v okamžiku, kdy se bojovníkům podařilo dobýt strategicky zcela bezvýznamné pláně okolo syrského městečka Dabiq. Právě zde totiž stoupenci hnutí očekávají obrovskou bitvu se silami “Říma” (o koho přesně jde, panují dohady, někdo si myslí, že se jedná o Turky, jiní spíše tipují spojené síly Západu jako celku).

Chalífát v ní zvítězí, dobude Istanbul, načež bude poražen silami Zla a posledních pár tisíc jeho stoupenců zůstane v obklíčení ve zdech Jeruzaléma. V tom okamžiku přijde na pomoc Bůh a nastane konec světa a s ním spojené vykoupení pro věrné bojovníky.

Podstata spočívá v tom, že IS bere tohle všechno doslova a naprosto vážně. “Dobudeme váš Řím, rozlámeme vaše kříže a zotročíme vaše ženy,” popisuje cíle IS jeho mluvčí vystupující pod jménem Adnani. “Pokud se nám to nepodaří tentokrát, dosáhnou toho naše děti a vnuci a prodají vaše syny jako otroky na trhu.” Autor textu v The Atlantic po rozhovorech s odborníky a především elitními stoupenci hnutí v Austrálii, Spojených státech a Velké Británii varuje před tím, abychom vnímali všechno tohle blouznění jako prázdnou rétoriku.

IS je zvráceným kultem radostného očekávání katastrofy a konce. Jeho cílem je být připraven, což znamená plnit doslova středověké příkazy Koránu. Odtud křižování bezvěrců (což jsou nejčastěji muslimové, kteří interpretují islám méně radikálně), dále otroctví, ale také jakousi formu islamistického komunismu - chalífát je povinen zajistit bydlení, obživu a třeba i zdravotní péči zdarma pro všechny, kteří mu přísahali věrnost.

Slepá posedlost textem Koránu se ale podle Wooda může stát také slabinou IS. Na rozdíl od al-Káidy je vypočitatelný: pokud by Západ skutečně sáhl k intervenci, může předpokládat, že IS bude skutečně hrát podle scénáře ve svém posvátném textu a vrhne do “rozhodující” bitvy u Dabiqu všechny síly. Jako nejspolehlivější cestu k porážce zvráceného kultu ale doporučuje autor využít skutečnosti, že IS se na rozdíl od al-Káidy neobejde bez držení území a správy života jeho obyvatel.

Přitažlivost chalífátu je v jeho expanzi a vojenských úspěších. Woods proto doporučuje nechat chalífát pomalu vykrvácet. Zdržet jeho expanzi, dopřát mu čas, aby se propadl do chudoby a mizérie a ztratil jakoukoliv přitažlivost – a naopak se stal příkladem marnosti, do něhož předpotopní způsob myšlení vede. Taková strategie je ovšem k osmi miliónům lidí na území ovládaném IS hodně krutá. Woodův text je dlouhý, pro porozumění nejtemnějšímu soupeři dnešní civilizace ale důležitý.

Dnešní západní civilizace ovšem také nemá ve všem jasno. Jak oznámily zpravodajské servery (třeba BBC), kanadský nejvyšší soud rozhodl, že lékaři smějí pomoci nevyléčitelně nemocným pacientům, kteří si přejí předčasně zemřít. Soud rozhodl jednomyslně a zvrátil tak zákaz nastolený jiným soudním rozhodnutím v roce 1993 (viz denní menu Petra Třešňáka).

V sousedních Spojených státech se na stejné téma právě rozjíždí kampaň, v jejímž čele se postupně ocitá sympatická osmasedmdesátiletá rozhlasová moderátorka Diane Rehm. Její příběh je ve zkratce popsán v textu deníku The Washington Post. Text příliš nezmiňuje vlastní hrdinský zápas rozhlasové hvězdy, kterou uprostřed kariéry postihla vážná nemoc hlasivek, s níž se potýká dodnes.

Místo toho se soustředí na šťastné, více než padesátileté manželství, jež skončilo vloni dobrovolnou smrtí manžela v pokročilém stádiu Parkinsonovy choroby. Pár si na začátku vztahu slíbil, že až přijdou poslední chvíle, pomohou si navzájem od zbytečného utrpení. Když se John rozhodl, že již dále skutečně nechce pokračovat, varovali lékaři slavnou moderátorku, ať se ani nepokouší na jakoukoliv pomoc pomyslet - nemá kvůli své proslulosti žádnou šanci vyhnout se soudnímu postihu. John nakonec zvolil dobrovolnou smrt hladem a žízní.

Diane Rehm je známá pořady probírající s hosty složité otázky ze všech stran. Také o asistované sebevraždě diskutuje ze všech možných úhlů a dopřává sluchu i stoupencům zcela opačných názorů. Tvrdí, že si je vědoma tenkého ledu mezi novinařinou a agitací. Ve zmiňovaném článku citovaný Gallupův ústav mezitím hlásí, že velká většina Američanů je pro to, aby lékaři směli pomoci pacientům “ukončit život nějakým bezbolestným způsobem”. Pokud ovšem tazatelé změní způsob kladení otázky a začnou mluvit o “asistované sebevraždě”, podpora se rázem propadne. Západní mysl nemá stále v ledačems jasno.

Video: Kromě smrti diskutuje západní svět také o filmu Padesát odstínů šedi. Hodně k tomu mají co říct i tyto tři ženy. Tento týden najdete zde na webu i recenzi filmu od Kamila Fily.

Kulturní tip: Adelheid. ČT2, úterý 17. února 22:05. Film Františka Vláčila natočený v roce 1969 podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera. Děj se odehrává v Sudetech krátce po skončení druhé světové války. Do vesnice je jako správce znárodněného majetku přidělen bývalý voják ze západní fronty (Petr Čepek). Je ubytován ve vile po místním aktivním nacistovi, kde se setkává s jeho dcerou (Emma Černá).