Je devět hodin dopoledne, teplota v Kuvajtu už dosahuje 45 stupňů Celsia a dál stoupá. Sběrači odpadu nicméně již několik hodin pracují v ulicích, těla mají co nejvíce zahalená, aby se alespoň trochu ochránili před pražícím sluncem. Jen několik metrů opodál se nachází obrovské nákupní středisko s klimatizací puštěnou na plný výkon.
Na několika metrech čtverečních se zde koncentrují všechny současné problémy Kuvajtu: obrovské kontrasty mezi zahraničními pracovníky, kteří jsou vystaveni žáru v ulicích, a domácí populací, která se uchyluje do chlazených budov. Jejich provoz se ovšem stává energeticky neudržitelný, a město tak podle deníku Guardian čelí krizi: kvůli rostoucím teplotám spotřebovává čím dál tím víc své ropy na výrobu energie nutné k pohánění klimatizací. Jak je ovšem známo, spotřeba fosilních paliva je jednou z příčin oteplování. A navíc, i zdánlivě bezdné ropné zásoby arabské monarchie se ztenčují.
Během několika posledních let rostla průměrná teplota v Kuvajtu s železnou pravidelností, v letních měsících dosahuje běžně 50 stupňů, a loni se dokonce vyšplhala až na rekordních 54 stupňů, čímž se z Kuvajtu stalo nejteplejší město na světě. Bohatší domácí populace si zatím sice může dovolit trávit celé dny v klimatizovaných prostorách, takových lidí je však dnes v Kuvajtu menšina. Zhruba 70 % populace tvoří imigranti a zahraniční pracovníci, kteří přišli jako levná pracovní síla a budují neustále nová a nová obchodní střediska či kancelářské komplexy.
Ačkoliv kuvajtská vláda zakázala stavebním firmám pracovat v době největšího horka, tedy mezi polednem a čtvrtou odpolední, běžně lze vidět i v této době lopotící se dělníky. Jeden z vedoucích stavby pro reportéra Guardianu (pod podmínkou anonymity) uvedl, že většina pracovníků pochází z Egypta, Bangladéše či Indie. Jelikož nejsou občany Kuvajtu, pro firmy je mnohem snazší obejít legislativu a své zaměstnance vykořisťovat. „Nikdy jsem tu navíc neviděl žádnou vládní kontrolu,“ dodává.
Zaměstnanec, který by odmítl v takových podmínkách pracovat, je bez peněz poslán domů a na jeho místo okamžitě nastoupí někdo další, popisuje deníku zdroj obeznámený s realitou pracovního trhu v zemi, jejíž občané měli v roce 2016 pátý nejvyšší příjem na hlavu na světě.
Kromě zoufalých pracovních (a životních) podmínek statisíců zahraničních dělníků se ovšem Kuvajt potýká i s dalším problémem – neudržitelností současného způsobu fungování města, které ohrožují nejenom rostoucí teploty, ale i stoupající hladina oceánu. Jednou z příčin neschopnosti Kuvajtu vypořádat se efektivně s dopady klimatických změn je historický, dodnes přetrvávající vliv ropy na podobu města.
Když byly v roce 1938 objeveny rozsáhlé ropné zásoby, jimiž království disponuje, ruku v ruce s nově nabytým pocitem síly a národní hrdosti šlo přesvědčení, že si hlavní město zaslouží přestavět do podoby odpovídající získané roli. Kuvajt od té doby prošel masivní rekonstrukcí: město se zbavilo shluků tradičních cihlových budov a nahradilo je mrakodrapy západního stylu. Na rozdíl od původních budov však prosklené mrakodrapy samy o sobě neposkytují žádné chlazení a všechny potřebují energeticky náročnou klimatizaci.
V situaci, kdy se zásoby vody i ropy malé monarchie neustále scvrkávají, se tak tento způsob života jeví neustále více jako neudržitelný. Téměř 100 % pitné vody získává Kuvajt odsolováním mořské vody. I tento proces je energeticky velmi náročný, nicméně vláda ceny vysoce dotuje, což logicky vede i k jejímu plýtvání – spotřeba vody v Kuvajtu patří celosvětově mezi nejvyšší.
„Do jisté míry se musíme vrátit zpět k podobě tradičního města,“ říká Aisha Alsager z firmy AGi Architects, která se snaží propagovat ekologicky udržitelné bydlení a inspiraci čerpá z perské architektury. V roce 2019 by měla začít výstavba ekologického „chytrého města“ za 4 miliardy dolarů - nové obytné části Kuvajtu, v níž by měla fungovat veřejná doprava i kontrola množství spotřebované vody.
Řada expertů zůstává nicméně skeptická a varuje, že skutečně efektivní boj s klimatickými změnami bude vyžadovat radikální změnu v myšlení všech Kuvajťanů a musí zároveň zahrnovat plán, jak pomoci i té nejzranitelnější části společnosti. Že se to momentálně ne úplně daří, připouští i Aisha Alsager: „Vezměte si příklad dálnic, všude na světě se snaží je omezovat a u nás v Kuvajtu jich oproti minulým rokům stavíme desetkrát víc.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
