Netradiční pohled na vývoj hudebního průmyslu nabízí komentář Waking Up from the Music Industry’s Complacency Nightmare, který pro server The Talkhouse napsal aktivní muzikant Josh Strawn. Jeho pohled na přechod od fyzických nosičů do digitální sféry a zhroucení klasického byznysového modelu se inspiruje jak slavným esejem Waltera Benjamina Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti z roku 1936, tak aktuální knihou Douglase Rushkoffa Throwing Rocks at the Google Bus.
„Zatímco dříve pro nás byl nákup desky něco, na co jsme se těšili a lákalo nás, dnes se do tohoto rituálu musíme nutit. Děláme to jen proto, že to je správná věc. A to pro mnoho lidí skutečně není velká motivace, i když s vinylem dostávají download zdarma,“ popisuje Strawn změnu rituálů spojených s novou hudbou.
Ta mimo jiné vedla ke obrovskému oslabení muzikantů střední nezávislé kategorie. Podobně jako při aktuálním rozdělením majetku v západním světě i v hudebním průmyslu začíná platit, že se tu rozevírají nůžky mezi velmi úspěšnými a bohatými muzikanty a pak těmi, kteří živoří.
V závislosti na tom si Strawn vypůjčuje zásadní Rushkoffův argument, že na rozdíl od přírodních zdrojů dobývaných ze země se na internetu oním „zdrojem“, který dále generuje příjmy, stává pozornost uživatelů. Právě z pozornosti se stala nová komodita, v jejímž měření a kvantifikovaní různého druhu se všichni předhánějí – od lajků přes smajlíky po kliky.
V tomto ohledu se ale ukazuje, že podobnou pozornost jako nová skladba může umělci přinést třeba i tweet nebo facebookový status, ačkoli do jeho tvorby investoval podstatně menší úsilí. Strawn pak v závěru volá po silnějším angažmá a spojení sil mezi hudebníky a fanoušky. Mimo jiné proto, že: „Hlavní rolí umělce je vytvářet a pečovat o zcela nové prostory a světy, které nejsou podřízené značkám. Prostor, kde může komunita fungovat mimo každodenní logiku trhu.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
