Lidstvo kráčí v ústrety třetí éře existence, píše na slovo vzatý znalec lidských dějin Yuval Noah Harari a autor bestselleru Sapiens: Stručná historie lidstva v sobotní příloze Financial Times. Jeho esej je avízem na novou knihu, tentokrát o budoucnosti (Homo Deus: A Brief History of Tomorrow – Homo Deus: Stručná historie zítřku). Co nás tedy čeká?
Po éře, kdy lidé věřili, že jejich osud určuje Bůh (nebo bozi) a po éře zvané humanismus, kdy věřili, že ho mají ve svých rukou, jak tvrdil Jean-Jacques Rousseau („Co cítím, že je dobré, je dobré, co cítím, že je špatné, je špatné“), přichází éra „dataismu“. Je to éra velkých dat, které o nás sbírá třeba Google a která budou stále více určovat naše rozhodnutí. „Už dnes se stáváme malými čipy v obřím systému, jemuž nikdo doopravdy nerozumí,“ píše autor.
Jak se na nás valí informace a emaily, na které nepřetržitě odpovídáme, někde se o nás ukládají data, jež jsou vyhodnocována podle algoritmů. Éra humanismu čelí velké výzvě, jíž je předpoklad svobodné vůle. Éra dataismu může tento předpoklad převrátit naruby. Až dosud jsme věřili tomu, že se řídíme jakousi kombinací pocitů a rozumu; že víme o sobě dost natolik, abychom se rozhodovali správně.
Jenže v éře dataismu bude o nás počítač vědět o hodně víc než my sami. Vezměte si příklad z nakupování knih. Když jdete do knihkupectví, procházíte se regály, listujete v knihách, až si třeba jednu vyberete. A teď si vezměte Amazon, který má o vašich čtenářských návycích obrovské množství dat. Jdete na jeho webstránku a ihned vám naskočí zpráva: „Víme, kterou knihu jste nedávno četli. Lidé s podobným vkusem mají rádi třeba tyhle knihy.“ A ukážou se konkrétní tituly…
A to je jen začátek. Čtečka Kindle o vás sbírá data jako o čtenáři. Ví, které pasáže čtete rychle a které pomalu, na které stránce jste knihu zavřeli; jednoho dne bude možná vybavena kamerou, která bude snímat vaše oči a výraz tváře. „Už brzy budou knihy číst vás, zatímco vy budete číst je.“
Harari předpokládá, že lidé si na tuto éru zvyknou a budou se obracet na počítač o radu. Například v otázce sňatku: „Poslyš, Google, uchází se o mne John i Paul. Mám je oba ráda, ale každého jinak. Co bys mi poradil?“
A Google odpoví: „Znám tě od narození, četl jsem všechny tvé maily, poslouchal všechny tvé hovory v telefony, znám tvoje oblíbené filmy, tvoji DNA a biometrickou historii tvého srdce… A stejně dobře znám Johna i Paula. Na základě mých informací a mého algoritmu založeného na statistikách o milionech vztahů ti radím, aby sis vzala Johna, s 87 procentní pravděpodobností s ním budeš v dlouhodobém vztahu víc spokojena… Vím, že nejsi spokojena s mou odpovědí, protože Paul je hezčí než John a ve skrytu si doufala, že ti poradím právě Paula. Tvůj biochemický algoritmus, který se vyvíjel desítky tisíc let v africké savaně, dává váhu 35 procent vnějšímu vzhledu. Jenže na základě mého algoritmu založeného na nejnovějších studiích a statistikách to vypadá tak, že jen 14 procent vztahů je dlouhodobě úspěšných, pokud jsou založeny na romantice a hezkém vzhledu. A proto - přesto že jsem započítal do svých předpovědí i Paulův vnější vzhled - mi vychází, že s Johnem na tom budeš líp.“
Google nebude perfektní a ani se tak nebude tvářit. Ale lidé se na něj přesto budou obracet stále častěji, předpokládá Harari. Ale také s jistou povinnou nadějí dodává, že pokud se vám tyto představy nelíbí, můžete zkusit se jim vyhnout - anebo i jim navzdory důvěřovat svému sebepoznání, dělat vlastní rozhodnutí a mít tak svůj osud aspoň částečně ve vlastních rukou.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
