Když se Británie definitivně rozhodla opustit Evropskou unii a její vláda “aktivovala článek 50”, jak znělo nejčastější sousloví té doby, mnozí frankofonní úředníci a diplomaté si hýčkali naději, že nadvláda angličtiny v Unii končí. Že svět se vrátí ke starým a správným pořádkům a hlavním jednacím jazykem spolku bude zase francouzština. Dnes je jím pochopitelně angličtina, nebo - jak jednou řekl dennímu menu europoslanec Luděk Niedermayer - špatná angličtina. A nejspíš to tak zůstane i přes všechny frankofonní tužby, jak píše server Politico.
S odchodem Británie angličtina z Unie oficiálně nezmizí - je jedním z úředních jazyků v Irsku a na Maltě, tedy v menších zemích. A navíc angličtina získává ještě kouzlo neutrálního jazyka; nikdo nebude zvýhodněn, všichni budou zápasit s cizím jazykem. To vadí například francouzské europoslankyni Sylvii Guillaume, která se bojí, že “se o citlivých záležitostech budeme bavit bez jazykového citu”.
Což je samozřejmě pravda, francouzsky bude mluvit s větším či menším citem právě ona, její kolegové z Beneluxu či Německa, a tím to končí. Východní či jižní Evropa zkrátka francouzsky nemluví a tyto regiony by byly dobrých pár let diplomaticky paralyzované. Když už, tak mluví německy; a proč vlastně právě z němčiny nemohla stát unijní lingua franca?
Jak tedy i někteří obhájci svého milovaného rodného jazyka uznávají, je to prohraný boj. Francouzština sice je jazykem úředníků ve frankofonním Bruselu: osmdesát procent z nich mluví francouzštinou jako svým prvním, druhým či třetím jazykem. Ovšem Evropská unie není jen bruselská byrokracie. Francouzština například ztrácí i svou poslední baštu, Evropský soudní dvůr, který doposud operoval francouzsky. A také lucemburští soudci se přiklánějí k tomu, že by se rozmluvy mezi nimi u některých případů odehrávaly v angličtině.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
