Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Fotbal a multikulti aneb Na mistrovství nehrají etnické národy

Mistři světa po návratu do Paříže: Kylian Mbappe a Ousmane Dembele  • Autor: REUTERS
Mistři světa po návratu do Paříže: Kylian Mbappe a Ousmane Dembele • Autor: REUTERS

Už před deseti lety řekl legendární kouč Arsene Wenger, že hned po brazilském Sao Paulu je největším zdrojem fotbalových talentů Paříž. Přesněji řečeno sešlá paneláková předměstí Paříže, kam byly v poválečných desetiletích ubytováni dělníci pocházející z bývalých francouzských kolonií v severní a západní Africe. Mezitím se pořadí obrátilo: Francie se právě stala mistrem světa a pilíře týmu vyrostly právě v pařížských banlieues. Kylian Mbappé, syn alžírské matky a kamerunského otce. N´Golo Kanté, potomek přistěhovalců z Mali. Paul Pogba, jehož rodiče jsou z Guineje. Blaise Matuidi, syn Angolana a Konžanky.

Na sídlištích, kde není moc možností, jak trávit volný čas, hrají kluci celé dny fotbal a jejich dovednosti rozvíjí i efektivní státní systém francouzské sportovní výchovy. Za pozornost stojí, že na předměstí Paříže vyrostla také velká část hráčů tří dalších účastníků letošního mistrovství: Maroka, Senegalu a Tuniska. Hrají za vlast svých rodičů a prarodičů jen proto, že pro první výběr Francie nebyli dost silní. V Paříži žijící fotbalový novinář Simon Kuper, který na hřištích v banlieues tráví víkendy na zápasech svého syna, popisuje detaily na sportovním webu ESPN  a ve Financial Times.

Řada tuzemských fotbalových fandů - soudě dle odposlechnutých hovorů v hospodách i internetových debat - má své pochyby, zda šampionát opravdu vyhrála Francie. Les Bleus, ale také Belgie, Anglie, Švýcarsko a Německo už podle těchto názorů národní týmy ani nemají, jsou to „výběry imigrantů“. Přitom “děti kolonií” Ruud Gullit a Frank Rijkaard hráli zásadní roli už při výhře Holandska na mistrovství Evropy 1988 - a multikulturní týmy jsou v západní Evropě běžné od počátku 21. století.

Afrika by ráda hostila své druhé fotbalové mistrovství světa. • Autor: REUTERS
Afrika by ráda hostila své druhé fotbalové mistrovství světa. • Autor: REUTERS

Ani tady však nejsou vždy přijímané a odrážejí výkyvy společenských i politických pohybů. “Když se mi nějaký zápas podařil, tak jsem v novinách četl články, které mě popisovaly jako belgického útočníka Romelua Lukaku. A když se nedařilo, tak jsem byl Romelu Lukaku, belgický útočník konžského původu,” hovoří o svých poměrně nedávných začátcích v belgické reprezentaci Romelu Lukaku, který za svou vlast na šampionátu vstřelil čtyři góly.

Proto stojí za vysvětlení, že na mistrovství nehrají etnické národy, jejichž příslušníci jsou definováni “krví předků”, ale politické národy tvořeny rovnoprávnými občany. Ngolo Kanté i Olivier Giroud jsou Francouzi. Mají různé kořeny, ale oba hovoří stejným jazykem, vyrostli ve stejném politickém systému, vystaveni stejné hudbě a filmům. Jen dva hráči letošního francouzského výběru se narodili mimo Evropu - obránce Samuel Umtiti v Kamerunu a náhradní brankář Steve Mandanda v Kongu. Ti ostatní jsou rodilí Francouzi, z nichž značná část pravděpodobně v africké vlasti svých předků nikdy nebyla.

Jak mohl autor těchto řádků pozorovat na sociálních sítích u některých svých afrických přátel, mnozí Afričané zároveň výhru Francie slavili jako úspěch svého kontinentu. Původem jihoafrický komik Trevor Noah ve své populární show k titulu poblahopřál Africe a následně dostal rozhořčený dopis od francouzského velvyslance v USA i od mnoha francouzských diváků. “Až příště Jihoafrická republika vyhraje mistrovství světa v ragby, tak řekneme, že turnaj vyhrávala a Evropa a uvidíme co si (Noah) bude myslet,” napsal jeden kritik a narážel na to, že jihoafričtí ragbisté patří vesměs k bělošské menšině. Trevor Noah v následujícím videu čte dopis francouzského velvyslance a vysvětluje svůj pohled na věc: nemáme jen jednu identitu, je možné být Francouzem a zároveň cítit a nevytěsňovat africkou složku své identity.

První multikulturní a multirasové národní výběry v západní Evropě přinesly na hřiště úžasnou energii a zažily velké úspěchy. Holandský tým na přelomu 80. a 90. let, francouzský kolem roku 2000, německý z poslední dekády - a naposledy ten současný belgický. „Jsem stoprocentní Konžan a stoprocentní Belgičan. V tom je moje síla,“ řekl před lety lídr belgické obrany Vincent Kompany.

A západoevropské země se v úspěšných týmech chtěly vidět: výhry na hřišti mnohdy interpretovaly coby známku fungující otevřené společnosti. Například do výhry francouzských Les Bleus v roce 1998 bylo vloženo tolik symboliky, že se mančaft kolem Zinedina Zidana dočkal i audience u Nelsona Mandely, symbolu překonání rasové nevraživosti. Podobný idealismus doprovázel i výhry německé “die Mannschaft” v posledních deseti letech, kdy byl například kreativní Mesut Özil chválen a ceněn jako vzor příkladné integrace.

Jak se však ukazuje, neplatí to navždy. Sláva sice na čas zakryje problémy v soužití domorodců a dětí neevropských přistěhovalců – ale o to víc pak nesváry probublají v časech sportovních neúspěchů a politických krizí. Francouzský příběh dokonale ukazuje dokumentární film Les Bleus, který je přístupný na Netflixu a opravdu stojí za shlédnutí. V časech neúspěchů na hřišti, ekonomické krize a nepokojů dětí imigrantů ve francouzských banlieues se do společnosti rozšířila kritika, kterou zprvu vyslovovali nahlas jen extremisté typu Jean Marie Le Pena. Začalo být třeba problémem, že fotbalisté tmavé pleti nezpívají před zápasem národní hymnu: vykládalo se to jako známka jejich pochybné loajality k Francii. V 80. letech však pochopitelně nikomu nevadilo, že hymnu nezpíval ani Michel Platini, největší legenda francouzského fotbalu

Prohry a konflikty uvnitř francouzského týmu byly pak některými médii, politiky i fanoušky interpretovány jako spor mezi utlačovanými “domorodými” hráči ze středostavovských rodin a agresivními fotbalisty-imigranty ze sídlišť. Na dno si francouzský fotbal sáhl na světovém šampionátu v roce 2010, kde se hráči vzbouřili proti trenérovi, stávkovali a způsobili mezinárodní ostudu.

Po turnaji tehdy nový trenér Laurent Blanc například zakázal, aby se na srazech reprezentace nadále podávalo halal jídlo respektující požadavky hráčů muslimského vyznání. V roce 2011 Francií otřásl skandál, když vyšly najevo úvahy fotbalové asociace o zavedení kvót, jež by omezily počet hráčů afrického původu ve fotbalových akademiích. Asociace chtěla například zabránit tomu, aby se za francouzské peníze vychovávali hráči s dvojím občanstvím, kteří budou později reprezentovat africké státy.

Negativnější debata o migraci a integraci se nyní projevuje i v německém fotbale, který na šampionátu v Rusku totálně zklamal. Velká část médií a fanoušků za špatnou hru viní zvláště zmíněného Mesuta Özila. Rodák z Porúří, kterému kdysi Angela Merkel děkovala za to, že radši reprezentuje Německo než Turecko, se měsíc před turnajem nechal zatáhnout do volební kampaně tureckého autokrata Recepa Erdogana, když mu spolu s dalším německým reprezentantem Ilkayem Gündoganem daroval dres. Němečtí nacionalističtí politici a běžní fandové začali připomínat, že Özil před zápasy nezpívá hymnu, na trávníku málo bojuje (Özil je vyhlášený geniálními přihrávkami, pohybuje se laxně) a požadovali jeho vyřazení z reprezentace.

Romelu Lukaku v zápase Belgie - Brazílie • Autor: AP/ČTK, Francisco Seco
Romelu Lukaku v zápase Belgie - Brazílie • Autor: AP/ČTK, Francisco Seco

Trenér Joachim Löw při hráči stál, řekl, že v hrudi hráčů imigrantského původu mnohdy bijí dvě srdce. Jak ale Němci začali nečekaně prohrávat, z Özila se stával obětní beránek. Špatně hrál v prvním zápase s Mexikem i Thomas Müller, ale kritika cílila na Özila. A po skončení turnaje debata pokračuje. Kritizoval jej manažer reprezentace Oliver Bierhoff a šéf národní fotbalové asociace - což vyvolalo ostrý nesouhlas šéfa Rady německých muslimů a Cema Özdemira ze strany Zelených, mimochodem tvrdého kritika Erdogana. Reportáž Wir sind Özil z prostředí německých Turků v Gelsenkirchenu čtěte zde.

Vítězný elán německé reprezentace v posledních deseti letech ladil s úspěšnou, otevřenou a sebevědomou zemí merkelovské éry. A jako by se nyní, v době zjevného názorového posunu na migraci, tento ideál kymácel. Objeví se Mesut Özil ještě v německém dresu a přijmou ho fanoušci? Rozloží se německý multikulti tým podobně jako před deseti lety ten francouzský, nebo krize překoná a vyjde z ní posilněn?

Naopak Francie je nyní opět v euforii. Po letech vzájemného odcizení zase fanoušci oslavují svůj národní tým, jehož většina pochází z Afriky. Nadšení z výhry se podle týdeníku The Economist snaží využít i Emmanuel Macron, jehož politickou misí je vrátit do Francie po letech ekonomicko-politické stagnace a teroristických útoků optimismus a reformního ducha. Podle Macrona evropské demokracie potřebují hrdiny, kteří budou působit proti démonům a negativním vášním živeným populisty a nacionalisty. A Mbappé, Kanté, Griezmann a spol. mu v této misi pomohou.

Výhra Francie jistě ukazuje potenciál multikulturní spolupráce - ale zda opravdu funguje, to se ukáže, až zase přijdou porážky. Jestli fanoušci za týmem s kořeny na celém světě budou dál stát a prohry nebudou vysvětlovat nedostatečnou hrdostí na Francii, ale čistě sportovními příčinami.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].