Jak bude fungovat svět bez NATO? Zatím je to jen fantazie, ale možná ne tak vzdálená, jak bychom si v Česku představovali. Edward Lucas – britský novinář a politolog, který jako jeden z prvních varoval před nástupem Vladimira Putina a jeho expanzivní politikou – má nyní pro svoje milované státy ve střední Evropě nové a znepokojivé doporučení. Prý je čas si přiznat, že se dostáváme do nové éry, kdy zavedené pořádky kolektivní bezpečnosti pomalu přestávají platit. A kdy je třeba začít přemýšlet o novém „post-NATO“ uspořádání.
Zní to jako vypuštění džina z lahve, ke kterému má zatím odvahu jen málokdo ze středoevropských příznivců Západu. Lucas tyto myšlenky zformuloval v rozhovoru pro zpravodajský portál Deep Baltic a primárně mluví k obyvatelům Pobaltí, kde v 90. letech strávil kus života a pro region má mimořádnou slabost. To, co říká, je ale mimořádně relevantní i pro Česko. Třeba hned první odpověď na přímočarou otázku, jestli můžou pobaltské státy bez NATO vůbec přežít.
Podle Lucase je to jednoduché: budou muset, jednoduše proto, že se posouváme do „post-NATO prostředí“ (post-NATO environment). „Bezpečnostní předpoklady posledních 25 let jsou podkopány kombinací nízkých výdajů na obranu v Evropě, to za prvé, a za druhé tím, čemu říkám trumpquake v USA. Takže musíme najít regionální a sub-regionální uspořádání, které nám umožní bránit se,“ varuje Lucas.
Jednou z možností – z perspektivy Pobaltí – je podle něj spojit síly s bohatými zeměmi ve Skandinávii a s Polskem. Tento blok je společně ekonomicky silnější než Rusko (měřeno hrubým domácím produktem) a na armádu dává dohromady ročně 40 miliard dolarů, což je sice oproti ruským 80 miliardám je, ale ne tak propastně. Navíc Moskva má z vojenského hlediska i jiné starosti, jako je například Čína, zatímco severská unie by měla jedinou bezpečnostní agendu, a sice ubránit se právě Rusku. Teoreticky by se k ní mohly připojit i Francie a Británie, dvě jaderné mocnosti, což by už dohromady dávalo vcelku respektované „mini-NATO“ - byť politicky zatím k něčemu takovému chybí vůle.
Naopak spojovat síly s ostatními postkomunistickými zeměmi nemá podle Lucase smysl. Buď o žádnou kolektivní obranu nemají zájem (Maďarsko) - nebo za obranu neutrácejí „téměř nic“ (Česko, Slovensko). Případně už jsou pod vlivem Ruska (Bulharsko) či nemají na výpomoc kapacitu ani myšlenky (Ukrajina).
V každém případě je ale potřeba něco podniknout – protože jen něco, co bude dostatečně odstrašující, může podle Lucase na Putina platit a může zklidnit, a nikoli eskalovat dnešní situaci. Snaha neprovokovat Rusko podle něj nikam nevede, neboť u Moskvy nelze nikdy předpovídat, co bude a co nebude za provokaci považovat. Bude-li Putin chtít, vždy si něco najde; proto je jediným řešením zformovat protiváhu.
„Každopádně pobaltské země jsou dnes skvělé místo k životu navzdory tomu, jak jsou malé a jak všechno možné hraje proti nim. Nikdo, ani Putinovi přívrženci na Západě, si neodvažuje tvrdit, že by těmto zemím bylo lépe pod nadvládou Ruska. To před dvaceti lety nebývalo. Takže geopoliticky máme před sebou pár těžkých let, ale jinak má Pobaltí před sebou skvělou budoucnost. Pokud jde o Pobaltí, jsem velký optimista,“ uzavírá Lucas.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
