Cameronův skandál ukazuje, jak se navzájem hlídají elity

Skandál Volkswagenu, který v USA podváděl řidiče i úřady při emisních kontrolách, protože emise jeho nových vozů na naftový pohon byly mnohokrát vyšší, než tvrdila firma, se šíří jako požár.

Deník Guardian píše,  že v Evropě může jít o mnohem horší problém: zatímco v USA jezdí jen zhruba tři procenta aut na naftu, v Evropě je to polovina. Analytici vypočítali, že pokud VW říká pravdu a falšování emisí u jeho aut se týká až 11 milionů motorů, pak to znamená roční úhrn emisí jedovatých oxidů dusíku od 237 až do 950 tisíců tun. To je obrovské množství.

Hrozba pro Evropany však nepochází jen z VW, údajně až devět z deseti dieselových motorů různých značek překračuje emisní limity EU.  Jen v Británii jsou zplodiny dieselových motorů podle profesora Martina Williamse příčinou předčasné smrti 5800 Britů ročně.

Server Euractiv k tomu dodává,  že už v létě si paradoxně německá vláda stěžovala u Evropské komise, že emise z nových dieselových motorů jsou příliš vysoké - podle odhadů překračují povolené množství oxidů dusíku 80 miligramu na kilometr až šestkrát. To je jedním z důvodů, proč města jako Berlín, Hamburk nebo Mnichov nemají šanci splnit cíle emisí, jež mají dosáhnout v roce 2020. EK už volá po zákazu dieselových motorů v postižených městech.

Ministři vnitra EU v úterý přehlasovali čtyři své kolegy z Česka, Slovenska, Maďarska a Rumunska a odsouhlasili zavedení kvót pro uprchlíky v jednotlivých zemích. Polsko se přidalo na stranu většiny, což komentoval český ministr vnitra Chovanec jako „dočasné přerušení V4“. Dnes mají rozhodnutí potvrdit nebo změnit evropští premiéři na summitu. Mezitím je dobré si přečíst Jacquese Rupnika, který vysvětluje okolnosti a důvody postoje středoevropských zemí. Text vyšel na různých webech po Evropě, tady je v pohodlné slovenštině.

Možná patříte k těm, kdo si myslí, že jsou od kočárku v podstatě jednou a tou samou osobností. Buddhisté by s vámi ovšem nesouhlasili; podle nich je takový pohled čistou iluzí.  A teď v tom náhledu získávají stále loajálnějšího spojence - neurologickou vědu.

„Buddhisté říkají, že nic není stálé, všechno se pořád proměňuje včetně našeho neustále se měnícího proudu vědomí,“ cituje server quarz profesora Evana Thompsona z univerzity v Britské Kolumbii. „A z pohledu neurologické vědy je to tak - mozek i tělo jsou v neustálém toku proměny. Neexistuje nic, co by odpovídalo pocitu, že tu je nějaké neměnné já.“

Quarz zmiňuje článek v časopise Trendy v kognitivních vědách, který propojuje buddhistický pohled na neustále se měnící já s mozkem, respektive vědeckým zjištěním, že „vědomí sebe neleží v nějaké konkrétní mozkové oblasti nebo síti, ale spíš se šíří do široké škály kolísavých neuronových procesů, které se nezdají být specificky osobnostní“.

Řada neurologů také zastává názor, že poznávací schopnosti nejsou neměnné a mohou být rozvíjeny meditací. Ani neurologie, ani buddhismus ale nemají definitivní odpověď na to, jak přesně souvisí vědomí s mozkem a liší se v náhledu na některé aspekty tématu: podle buddhistů existují formy vědomí, které nejsou závislé na fyzickém těle, podle neurovědců to tak být nemůže.

Těžko říct, kde se pohybovalo a na čem bylo závislé vědomí britského premiéra Davida Camerona ve chvíli, kdy vkládal „jistou intimní část svého těla“ do úst zabitého prasete. Autor předešlého Denního menu soudí, že poprask nad zveřejněním této premiérovy studentské legrácky se brzo přežene, a má asi pravdu - ale možná ne tak úplně.

Student tokijské univerzity, politolog Rob Fahey, rámuje na svém blogu Cameronův „prasečí skandálek“ do širších souvislostí a představuje ho jako docela výstižné svědectví o „kontrole, autoritě a charakteru moci v moderní Británii“. Dopad na Camerona samého se podle Faheyho názoru nedá úplně předvídat.

Zvěst o hrátkách nad prasečí tlamou zveřejnil v pondělí britský konzervativní politik, majitel velké agentury na průzkum veřejného mínění a miliardář Michael Ashcroft. Šlo o součást přijímacího rituálu do studentského spolku na Oxfordu, v jehož rámci byly kromě sexu i „sociální“ úkoly: Cameron například musel před bezdomovcem spálit padesátilibrovou bankovku. Záležitost s prasátkem je ale výbušná. Premiér se od chvíle zveřejnění stal terčem výsměchu a pohrdání, což je pro každého veřejného činitele se státnickou ambicí problematická věc.

Špičky konzervativní strany mají stejně jako autor úterního menu za to, že věc se přežene v podobném gardu jako řada předchozích sexuálních skandálů spjatých s významnými figurami Konzervativní strany. Ale jak upozorňuje Fahey, je tu drobný rozdíl: dá se představa nevěry či utajené homosexuality srovnávat s tímhle totálně nechutným, trapným a současně groteskním obrázkem nekrofilní zoofilie? Když se na člověka něco podobného přilepí, jde to sundat těžce - a u světových lídrů je to už úplně neprozkoumané teritorium.

I když Cameron záležitost politicky přežije, jde nepochybně o promýšlený útok. Autor indiskrece lord Ashcroft patřil dlouho ke Cameronovým stranickým spojencům a rozhněval se na něj po volbách, když nedostal vládní místo, které údajně po premiérovi požadoval. „Tohle není nějaké úsměvné přeřeknutí v pamětech sepsaných pro radost stranou politického dění,“ soudí Fahey o Ashcroftově záměru.

„To je pečlivě zamířený a soustředěný atak s cílem zruinovat politickou kariéru a zásadně poškodit osobní život člověka, kterého lord Ashcroft považuje za neloajálního, nebo za někoho, kdo mu zkřížil plány.“ V tomto smyslu jde podle politologa o zřídkakdy veřejně zahlédnutelný příklad toho, jak si britská elita drží moc. Jak provádí kontrolu nad těmi, se kterými chce manipulovat, a jak lidé předurčení od mladých let k úspěchu mohou být zničeni v případě, že se vzepřou a odmítnou tančit předepsané tanečky.

Fahey ve své úvaze postupuje následovně. Elitní spolky na elitních školách jsou vstupenkou do světa bohatství, vlivu a moci. Jejich členové tvoří pevnou síť vzájemné podpory a přijímací rituály slouží jako upevnění pouta mezi nimi. Čím bizarnější a nepříjemnější věci při nich člověk musel udělat, aby byl ostatními akceptován, tím pevnější pak toto pouto je. Nikdo kromě členů samých přitom v tuto chvíli neví, jaké věci vlastně patřily ke vstupu do „studentské sítě“, k níž náležel i Cameron. Stačilo prase, bezdomovec, drogy - nebo je za oponou ještě něco ničivějšího, možná i zločinného a trestně postižitelného?

„Sleduj peníze,“ říká zásadní poučka pro všechny zabývající se výzkumem politické moci a vlivu. Ale podle Faheyho ne všechny dozorové páky mají finanční základ: „Britský establishment, nebo alespoň jeho část, si dnes můžeme (máme-li na to dost silný žaludek) představit jako skupinu mužů stojících těsně vedle sebe a držících se vzájemně za koule. Michael Ashcroft teď právě jednoho kolegu velmi veřejně zmáčkl. Ale i když jsou jeho indiskrece pro adresáta mimořádně devastující, nemusí to být nic ve srovnání s tím, co přátelé a soudruzi našich jiných politických, mediálních a podnikatelských veličin v tuto chvíli vědí jeden na druhého.“

Záhada mizení dolarů, eur a liber. Tento titulek dal komentátor Financial Times a autor významných knih o ekonomice John Kay textu, v němž odhaluje zajímavé statistiky a podivné souvislosti.

Například je známým faktem, že stále více finančních operací probíhá elektronicky, kreditní kartou nebo mobilem - a zanedlouho dosáhne poloviny objemu všech plateb. Zvláštní je, že objem peněz v papírových bankovkách přesto roste. Další zvláštností je, že většina lidí sotva někdy držela v ruce třeba bankovku o hodnotě 500 eur, přesto reprezentují třetinu z celé sumy oběživa v eurech. Kde jsou tyto bankovky?

John Kay se domnívá, že v šedé ekonomice - a co hůř, v kriminálním prostředí. „Je zneklidňující,“ píše, „že objem papírového oběživa stoupá, zatímco potřeba jeho používání v legitimních transakcích klesá.“

Neblahému vývoji by prý pomohlo, kdyby centrální banky začaly vážně uvažovat o negativních úrokových sazbách, nebo kdyby se uplatnila dávná myšlenka, že bankovky budu mít datum, kdy vyprší jejich platnost. „Jednoho dne snad bude používání papírových bankovek stejně podezřelé jako držba zlodějského hasáku nebo nože,“ píše Kay.

Video:  Odešly z rodné vesnice do 1600 kilometrů vzdáleného města Bengalúru, aby tu pracovaly v továrně na oblečení. Přineslo to dvěma indickým kamarádkám vytouženou svobodu? Krátký dokument BBC.

Kulturní tip:  Kittchen.  Divadlo Komedie, středa 23. září, 19:30. Maskovaný písničkář Kittchen letos nestihl tradiční prvomájové datum a novou desku Kontakt vydal až na konci června. Znovu na ní úzce spolupracoval s Tomášem Neuwerthem, který už z role producenta povýšil na regulérního člena projektu Kittchen. Deska byla k dispozici jako placený download a a zároveň ke stažení na www.kittchen.cz.  Po středečním oficiálním křtu bude k dispozici i vinyl. Album propaguje klipová skladba Zamilovaný, o níž Kittchen podle Radia Wave prohlašuje: „Je to pro nás trochu netypická písnička, vlastně skoro lovesong. Akorát naruby.“