Když se Davidu Graeberovi, profesoru antropologie na Londýnské škole ekonomie a politických věd, zřítila v kabinetu police plná knih, logicky zavolal na opravu údržbáře. Ten sice dorazil, ale s vážnou tváří prohlásil, že jelikož je na zemi spousta rozsypaných knih, pravidla bezpečnosti práce mu nedovolují vstoupit do místnosti. Odešel a už se nikdy neukázal.
Graeber knihy uklidil a v následujících dnech vždy on nebo někdo z jeho lidí opět sháněl telefonicky univerzitního údržbáře. Ten měl ale vždy něco jiného naléhavého na práci. A po týdnu vyšla najevo pozoruhodná věc: univerzita zaměstnává člověka, jehož jedinou pracovní náplní bylo omlouvat se všem za to, že údržbář nemá čas a nedorazí. „Zdál se to být milý člověk. Ale těžko si představit, že by byl nějak spokojený se svou prací,“ poznamenává Graeber.
Zmíněná pozice člověka, který se omlouvá za někoho jiného je dokonalým příkladem tzv. bullshit jobu. Tedy zaměstnání, která jsou natolik zbytečná, že dokonce i ti, kdo je vykonávají, mají velké potíže v nich najít smysl. A takových prací není vůbec málo. Aktuální výzkumy z Británie a Holandska ukazují, že 37 – 40 procent zaměstnanců je přesvědčeno, že jejich práce nepřispívá světu ničím smysluplným. Antropolog Graeber, jehož čeští čtenáři znají díky knize Utopie pravidel, se fenoménu bullshit jobů, které začínají být typickou vyhlídkou trhu práce 21. století, věnuje soustavně od roku 2013. Své výsledky nyní představuje v aktuální publikaci Bullshit Jobs: A Theory, z níž ukázku přináší deník The Guardian.
„Může být něco více demoralizujícího než muset po pět dnů ze sedmi vstávat brzy ráno, aby člověk vykonával úkol, o němž je přesvědčený, že není třeba jej vykonávat? Úkol, při němž se jen plýtvá časem, zdroji, a někdy dokonce mění svět k horšímu? Máme dostatek výzkumů věnovaných tomu, jestli jsou lidé v práci šťastní - ale jsou lidé vůbec přesvědčeni, že jejich zaměstnání má nějaký dobrý důvod k existenci?“ ptá se Graeber, načež dělí bullshit joby podle náplně do pěti kategorií.
Záleží, zda tu lidé vykonávají vysloveně zbytečné úkoly, jsou najímání proto, aby maskovali problém, který by neměl existovat, kdyby organizace dobře fungovala, anebo to jsou zaměstnání typu telefonní prodejce, která jsou postavená na vysloveném nátlaku. „Aktivně přispíváte k tomu, že lidé kvůli vám mají horší den,“ svěřuje Graeberovi jeden z jeho zdrojů.
Graeber mluvil s více než 250 lidmi, kteří vykonávají práci, již pokládají za zbytečnou - a výsledkem je čtení, které by bylo až kafkovsky absurdní, kdyby nebylo v něčem typické pro současný pracovní trh. „Pracoval jsem pro jednu globální security agenturu jako kustod v muzeu, kde jeden sál zůstal nevyužitý,“ líčí další ze zpovídaných. „Mým úkolem bylo hlídat tu místnost a zajistit, aby se nikdo z návštěvníku nedotknul… hm, prostě ničeho v místnosti. A také jsem hlídal, aby tu nikdo nezaložil oheň. Abych si udržel svěží mysl a nic mě nerozptylovalo, měl jsem zakázanou veškerou mentální stimulaci jako telefon nebo knihy. A jelikož tam nikdy nikdo nepřišel, seděl jsem se založenýma rukama a kroutil palci sedm a půl hodiny v kuse. V případě, že by se rozezněl požární hlásič, měl jsem za úkol v klidu vstát a odejít. To bylo vše.“
„Měl jsem jedinou odpovědnost,“ uvádí další respondent. „Musel jsem sledovat inbox, kam zaměstnanci posílali žádosti o technickou asistenci v jednom typu formuláře a překopírovat tyto žádosti do jiného typu formuláře. Nejenže šlo o učebnicový příklad automatizované práce, můj úkol už v minulosti automatizovaný byl. Mezi manažery ale došlo k nějaké neshodě, která měla za příčinu standardizaci, která tuto automatizaci zrušila.“
Graeber se v jiném textu též věnuje tomu, jak vůči bullshit jobům není imunní ani akademické prostředí, a v rozhovoru s Daytonem Martindalem poznamenává, že systém, v němž dnes žijeme, možná už ani není kapitalismus.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
