Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika

Buď hrdý centrista. Přišel čas, aby se pravý a levý střed spojil proti extremistům

Autor: REUTERS
Autor: REUTERS

V Německu SPD překročila vlastní stín a na nedělním sněmu si těsně odhlasovala koalici s CDU Angely Merkel. Kromě toho, že Německo bude mít (pravděpodobně) vládu a že si oddechl Emmanuel Macron, který bude mít s kým vyjednávat o reformách eurozóny, upozorňuje komentátor serveru Bloomberg Leonid Bershidsky na to, že němečtí sociální demokraté dost možná ukazují cestu do budoucnosti. Po celém demokratickém světě se společnost rozpadá na dva ostře protichůdné bloky, které se spolu nedokážou na ničem domluvit a hovoří zcela paralelními jazyky. Uprostřed nové válečné zóny - jinak se dnešní vyhrocené soupeření už snad ani nedá nazvat - zůstávají “zapomenuty” klasické strany středu, ať už levého nebo pravého. Bershidsky v podstatě tvrdí, že nazrála doba, aby tato uskupení zapomněla na staré spory, především na dělení na (středovou) levici a pravici - a vytvořila něco jako demokratický středový blok, který se jasně vymezuje proti populistickým extrémům.

Hlavní námitkou velké části německých sociálních demokratů proti koalici je obava, že existence jejich strany ztratí smysl; že voliči přestanou rozumět, k čemu vlastně je. Bershidsky píše, že zhruba totéž ovšem může tvrdit Angela Merkel, jejíž voliči z pravého křídla strany prchají k radikálnějším uskupením, především Alternativě pro Německo. SPD a CDU přitom podle komentátora Bloombergu jsou naprosto přirozenými spojenci. CDU záleží především na konzervativním přístupu k financím a na podpoře průmyslem taženého exportu, SPD zase hodlá využít nadité státní kasy, která z fiskální politiky CDU vyplývá, k vyspravování a vylepšování záchranný sociálních sítí, integraci přistěhovalců a reformám zaostávajícího vzdělávacího systému. “Politické cíle obou stran se vnějšímu pozorovateli jeví jako navzájem se doplňující části totožné centristické, silně proevropské politické síly. Není mezi nimi dostatek protikladů k tomu, aby mohla na ideologické úrovni vzniknout skutečná konkurence,“ píše autor.

Angela Merkel a Martin Schulz • Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock
Angela Merkel a Martin Schulz • Autor: Profimedia, TEMP Shutterstock

Nástup radikálů je v jistém světle přitom možno chápat jako návrat politiky do západního světa. Jestliže v předchozích desetiletích se zdálo, že především v Evropě se politická scény stala doménou naklonovaných profesionálů, mezi jejichž postoji vidí odlišnosti jen politologický profesionál, dnes si na nudu rozhodně stěžovat nemůžeme. Naopak, úkolem doby je bránit demokratické instituce před odstředivými silami radikálně názorově rozštěpeného obyvatelstva. To by mělo být úkolem silných, odpovědných elit - k hlubší četbě na toto téma doporučuji četbu nedávno vydané knihy amerických politologů How Democracies Die (Jak umírají demokracie). O tomhle Bershidsky úplně nepíše, ale v podstatě jde stejným směrem: ve středu politického pole může (a měl by) vzniknout blok politických uskupení hrdě a přesvědčeně zastávajících centrismus.

Pro politické strany je to existenční otázka. Mají se vydat za svými radikálními křídly, jak velí duch doby, nebo se začít slévat v jeden proud a s rozjívenci se rozejít? “Pro politiky reprezentující střední třídu přišla chvíle, kdy by si měli přiznat, co každý vidí: (vyklidněný, racionální) centrismus je vlastní samostatná plnokrevná ideologie. Dokonce i ve Spojených státech najdete mnohem více podobností mezi demokraty okolo Hillary Clinton a republikány Jeba Bushe než například mezi stoupenci Hillary Clinton a jejího demokratického vyzyvatele Bernie Sanderse -  nebo stoupenci Jeba Bushe a Donalda Trumpa,” píše Bershidsky.

Vyvodit z toho závěry ovšem vyžaduje velkou politickou odvahu. A třeba i vznik nových politických uskupení. Příkladem takového kroku je Bershidskému Emmanuel Macron, jehož zbrusu nová strana je podle něj vlastně “v podstatě spojením středových sil, jež svedlo dohromady politiky ze Socialistické strany a středopravé republikány”. Výsledkem je aliance, která není ani levicová, ani pravicová. Stran se nikdo neptal, jestli o podobné soužití mají zájem, Macron jim svým úspěchem prostě nadějné kádry odvedl. A Bershidsky vidí v Macronově svatokrádeži budoucnost - podobně jako v právě nelehce skládané německé koalici. Pro tradiční strany je nepochybně obtížné přistoupit na nové poměry. Opačnou možností je ale ztráta smyslu existence a postupný zánik mezi dvěma mlýnskými kameny vyhrocených názorových proudů.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].