Bestsellerový autor Yuval Noah Harari v nové knize radí, co si počít s jednadvacátým stoletím

Týdeník The Economist upozorňuje, že na trh brzy dorazí další kniha hvězdného izraelského autora Yuvala Noaha Harariho. Ten se v posledních letech proslavil tituly Sapiens a Homo deus. První bestseller prochází dějiny lidského druhu, druhý hledí do budoucna (oba dostupné v českém překladu pod stejnými názvy). Na přelomu srpna a září vychází novinka 21 Lessons for 21st Century (21 lekcí pro 21. století). Tentokrát tedy zřejmě něco praktického.

The Economist zvěřejňuje výtah z kapitoly věnující se problému migrace. Z ukázky je jasné, že Harari volí příjemně chladný, racionální tón a že se snaží být nad věcí. Celou hádku (a co jiného se na Západě teď odehrává) rozděluje do tří okruhů, o každém z nich lze vést legitimní diskuzi. Harari vlastně především říká, že dnešní překřikovaná může být ve skutečnosti debatou mezi dvěma legitimními názory, kterou je zapotřebí rozhodnut demokratickými prostředky. “Bylo by chybou pomlouvat všechny odpůrce migrace jako “fašisty” a o všech jejích příznivcích tvrdit, že “chtějí spáchat kulturní sebevraždu”.

Východiskem je zásadní spor, zda má společnost morální povinnost na své území přistěhovalce vůbec vpustit. Musíme otevřít své hranice, nebo si můžeme vybírat či proud dokonce úplně zastavit? Stoupenci otevřenosti podle všeho zastávají stanovisko, že morální hlidisko nás zavazuje nejen ke vstřícnosti k pronásledovaným obětem, ale také k lidem, kteří míří z chudoby za svým snem. Kdo tento morální závazek nectí, je egoista nebo dokonce rasista.

Tuhle debatu, je zapotřebí vyřešit klidně, demoktratickými prostředky a bez osočování.

Odpůrci migrace uznávají nanejvýš závazek pomoci uprchlíkům před pronásledováním v sousední zemi - Turecko má podle této logiky povinnost otevřít hranice vyděšeným uprchlíkům ze Sýrie. Všechno ostatní je ze strany cílových zemí velkorysost nebo milost a je zcela na nich, jak se zachovají. Nemají se za co stydět, nejsou nikomu ničím povinováni ve smyslu (jak Harari píše) “Švédové tvrdě pracovali a přinášeli oběti, aby si vybudovali prosperující liberální demokracii, a pokud Syřené nic podobného nevykonali, není to problém Švédů”. Z tohoto úhlu pohledu je dovolena i jakákoliv případná selekce, Izrael se může rozhodnout, že bude přijímat pouze Židy, země jako Polsko může souhlasit s tím, že přijme uprchlíky z Blízkého východu jedině pod podmínkou, že se jedná o křesťany. “Může to znít nevkusně či nechutně, je to ale dokonale v rámci práv polských a izraelských voličů”, píše Harari.

Tuhle debatu (na tomto místě zobrazenou velmi zjednodušeně), je zapotřebí vyřešit klidně, demoktratickými prostředky a bez osočování či démonizace názorových protivníků. V jejích kořenech je především otázka, zda je migrace v dnešním světě nárokem nebo zda se jejím umožněním migrantům dostává cti. Z toho pak vyplývají další debaty: zda a do jaké míry se mají přistěhovalci povinnost asimilovat v nové kultuře a zda a do jaké míry jim nová země má umožnit, aby se nakonec stali její nedílnou součástí.

Zajímavých otázek kolem všech těchto témat je více než dost. Musí skutečně přistěhovalci přicházející z patriarchální do liberální společnosti přistoupit na výdobytky feminizmu? Musí lidé z hluboce religiózní komunity přijmout sekulární pohled na svět? Musí se vzdát svých zvyklostí a způsobu oblékání? Odpůrce migrace staví ve všech těchto sporech laťku vysoko, příznivci podstatně níže. Je možné namítat, že sama Evropa je natolik různorodá, že ani vlastně nelze vyžadovat přizpůsobení jakési “evropské identitě”, jež v praxi ani pořádně neexistuje. A že pokud už nějaké obecně sdílené evropské hodnoty existují, jedná se o toleranci a svobodu - a tedy je potřeba je vztáhnout i na samotné migranty. Jejich odpůrci pak souhlasí, že svoboda a tolerance jsou skutečně důležité, jenže právě přistěhovalci často vůbec tolerantní nejsou.

A tak dále. Všechno to vlastně známe, podáváno z odstupu a bez emocí se to ale náhle z nechutné přestřelky mění na vlastně velmi zajímavou a strhující debatu o vlastní identitě. Kdybychom byli schopni racionální konverzace, mohli by nám vlastně naše dnešní problémy pomoci znovu definovat sami sebe. “Ať jsou vaše vlastní odpovědi na pokládané otázky jakékoliv, mělo by být přinejmenším jasné, že evropská debata i přistěhovalectví není rozhodně černobílým soubojem mezi dobrem a zlem… Jedná se o diskuzi mezi dvěma legitimními postoji, jež by měla být rozhodnuta demokratickými prostředky”.

Autorovi menu se hned vybavují celé roje otázek - třeba jak takovou diskuzi vést, když na vás z twitteru pálí Ovčáček a z TV Barrandov zase Okamura. K dispozici je ale v tuto chvíli jenom krátká ukázka z jedné kapitoly, třeba se za pár týdnů dozvíme víc.