sobota 22. 9. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Vypadalo to, že půjde jen o krátkodechý technologický výstřelek; efekt, který během jedné sezóny zmizí. Nakonec se ale z Auto-Tune – zvukového procesoru, který upravuje odchylky hlasu tak, aby ladil – stal fenomén, který naprosto ovlivnil podobu popu posledních dvaceti let a způsob, jakým vnímáme zpěv a lidský hlas. Historii tohoto vynálezu do detailu mapuje Simon Reynolds na serveru Pitchfork.

Dojde k tomu přesně v třicáté šesté vteřině písně. Člověk tu nahlédne podobu popu, který se má teprve stát skutečností. Verš „I can't break through“ zazní jako zpoza matného skla a hned následující verš tento robotický efekt ještě zopakuje a vyostří: „So sa-a-a-ad that you’re leaving.“ Ta skladba byl megahit Believe od Cher z října 1998 - a to, co s ním posluchači opouštěli, bylo 20. století.

Reklama
Reklama

Efekt Auto-Tune byl v tu chvíli na trhu pouhý rok, ovšem do tohoto okamžiku byl používán zcela nenápadně, jako korekce tak, aby to posluchač nepoznal. Což ostatně bylo využití, jaké vývojáři z Antares Audio Technologies zamýšleli. V případě Cher se ale z modulace stal ústřední prvek vokálního projevu, skladba stavěla na odiv jeho technologickou umělost a až ne-lidskou dokonalost.

Dlouhou dobu před tím, než vynalezl Auto-Tune, vydělal matematik Andy Hildebrand obrovské peníze u ropného gigantu Exxon, kde jeho vylepšení pomáhalo najít vhodná místa ropných vrtů. Za pomoci složitých algoritmů dokázal interpretovat data ze sonaru a určit místa pravděpodobných ložišť v obrovské hloubce.

Jeho koníčkem ale byla hudba, a tak dal v roce 1989 sbohem lukrativnímu oboru „reflexní seismiky“ a založil si Antares Audio Technologies, aniž si byl úplně jistý, co vlastně chce zkoumat a vyvíjet. Myšlenka na Auto-Tune začala klíčit až během neformálního obědu s kolegy z branže, kde se jen tak nezávazně zeptal, co by vlastně měla jeho společnost vytvořit.

Jedna z žen u stolu prý v legraci prohlásila, že zařízení, s nímž by nezpívala falešně. Hildebranda to zaujalo a uvědomil si, že stejná matematika, jakou používal při mapování geologického podloží, se dá aplikovat na korekci tónu.

Tak se zrodil vynález, který je dnes všudypřítomný v rapu i popu, prosazovali jej Bon Iver i Vampire Weekend a figuruje na nahrávkách od Kanye Westa přes Beyoncé po Migos.

 

https://www.youtube.com/watch?v=4p0chD8U8fA

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Vše, co víte o obezitě, je špatně, hlásá titulek dlouhé textu, který pro server Huffington Post napsal Michael Hobbes a nafotil Finlay Mackay.  V provokativním dovysvětlení se pak píše, že lékařská komunita desítky let ignorovala fakta o obezitě a vedla nelítostnou (a taktéž zbytečnou) válku proti lidem s nadváhou, která nejenže poznamenala veřejné mínění, ale také zničila spoustu životů. Nyní je však čas pro nové paradigma.

Co Hobbes uvádí hned na začátek, je skutečnost, že od vědění a poznání faktů k uvedení do praxe vede často velmi dlouhá a únavná cesta. Zmiňuje přitom případ kurdějí, kdy někteří kapitáni už v sedmnáctém století rozdávali své posádce citróny, limetky a pomeranče s vírou, že tak nemoci předejdou. Britské válečné námořnictvo však od této praxe kvůli obavám ze zvýšených nákladů odstoupilo. Jasný vliv ovoce při prevenci a léčbě nemoci byl pak prokázán v půli 18. století, ovšem trvalo dalších padesát let, než to námořnictvo vzalo v potaz. I bezpečnostní pásy existovaly dávno před vynálezem auta, ale povinné začaly být až v šedesátých let, stejně tak první potvrzené úmrtí v souvislosti s azbestem pochází z roku 1906, přesto jeho první zákaz přišel v roce 1973.

Reklama
Reklama

„Každý objev v oblasti veřejného zdraví - a nezáleží na tom, jak významný byl - musel vždy soutěžit s tradicemi, předsudky a finančními stimuly uvnitř společnosti, do níž měl být implementován,“ píše Hobbes. V americké společnosti dnes téměř 80 procent dospělé populace a okolo jedné třetiny dětí splňuje definici nadváhy nebo obezity. Více Američanů dnes žije s obezitou než s rakovinou prsu, Alzheimerem, Parkinsonem a HIV dohromady.

Na obezitu je přitom pohlíženo jako na výsostně osobní selhání jedince, o němž se tvrdí, že zatěžuje zdravotnictví a snižuje HDP. Strach z tloušťky je v populaci tak velký, že Američané dnes za diety utrácejí více peněz, než kolik vydají za počítačové hry a filmy. Pravda je však ta, že diety nefungují. Už v roce 1959 výzkumy ukázaly, že 95 až 98 % pokusů zhubnout končí selháním a dvě třetiny lidí na dietě následně přiberou víc, než shodily.

Vyzbrojen statistikami Hobbes dále popisuje životní styl a traumata lidí s nadváhou. Osobní se tu potkává se systémovým, kdy se kupříkladu na fakultách při výuce budoucích lékařů věnuje problematice výživy pouhých 19 hodin z celého studia. Což v době, kdy 60 proces kalorií, které Američani přijímají, pochází z ultra-processed food - tedy příliš zpracovaného jídla.

To, jak je obezita stigmatizovaná, zase ilustrují zprávy z ordinací, kde lidé s nadváhou obvykle zažívají kratší prohlídky, lékaři k nim přistupují s menší empatií a pokládají je za problematičtější pacienty.

Nadváha však zdaleka není jen americký problém, jak Hobbes píše, Od roku 1980 se podíl obezity v 73 zemích světa zdvojnásobil a v 113 vzrostl. A za tu dobu se žádné zemi tento nárůst nepodařilo zmenšit a zastavit. Naprosto žádné.

Reklama
Reklama