Američtí dvacátníci vyměnili milostný život za kariéru

Tentokrát je všechno jinak. Místo veřejně propíraného dramatu tiché vyjednávání v zákulisí. Řecko se ve středu ráno po osmnácti hodinách dohodlo s věřiteli na třetím záchranném programu. Vyjednávání nezplodilo nové ekonomické ani politické celebrity, zato umožní Řecku splatit 20. srpna závazky vůči ECB a zajistit si tak financování krachujících bank. Takto vypadala první zpráva agentury Reuters.

Podle řeckého ministra financí Euclida Tsakalotose zůstává ještě vyřešit několik detailů, ale všichni se tváří, že dohoda je na stole. “Tentokrát můžeme ohlásit bílý kouř,” potvrdil ministr. Řecko vyjednávalo o zhruba 86 miliardách eur; tři miliardy potřebuje na zmíněnou splátku ECB.

Požadavky věřitelů nejsou tak tvrdé, jak se čekalo (viz. požadované přebytky primárního rozpočtu v tweetu nahoře) - Německo se podle některých zpráv nakonec dostalo do izolace. Angela Merkel ještě v úterý nebyla z blížící se dohody nadšená a klonila se k dočasné překlenovací půjčce ve výši pěti miliard eur.

K tomu stojí za pozornost dodat, že navzdory zdánlivě zdrcující kritice odevšad je na domácí půdě Angela Merkel i se svým “krutým” ministrem Schäublem zjevně neporazitelná. Financial Times a další média citují rozhovor šéfa konkurenční SPD Sigmara Gabriela pro bulvární Bild, v němž opět odmítl potvrdit, že bude proti kancléřce v příštích volbách v roce 2017 kandidovat. Šéf německých sociálních demokratů sice prohlásil, že “v demokracii je možné porazit každého”, ale britský (nebo vlastně už japonský?)deník poznamenává, že jeho vystoupení vyznívá “poněkud zoufale”. Aby ne. Poslední průzkumy dávají SPD podporu 24%, CDU/CSU se naopak může pochlubit 43% a stále stoupá. SPD se propadá, přestože prosadila některé body své levicové agendy, především zavedení minimální mzdy.

Gabriel je ve své straně kritizován zleva: postavil se v podstatě na stranu dvojice Merkel-Schäuble během vyjednávání z Řecka, jeho výroky byly dokonce v některých momentech tvrdší. A prý také není dostatečně vstřícný k přistěhovalcům. Podobná kritika za stírání hranic ve středu politického pole se v Evropě začíná ostatně stávat hitem: v Británii na podobné vlně jede překvapivý favorit boje o post šéfa labouristů Jeremy Corbyn, tvrdý levičák klasického střihu, jaký nebyl k vidění dobře od 80. let. O jeho návrhu vrátit do stanov labouristů článek o znárodňování již psala kolegyně Silvie Lauder, nyní Corbyn přišel - alespoň podle deníku The Telegraph - s návrhem vylepšit vztahy s Moskvou. Tady tentýž deník přehledně ukazuje, jak velkým favoritem se Corbyn stal:

Ale zpátky do Německa: vypadá to, že největší nadějí tamních sociálních demokratů je teď možnost, že popularita Angely Merkel začne lézt na nervy samotné CDU/CSU a do popředí se začnou drát kritici dnešní kancléřky. To ovšem autorovi Menu nezní jako příliš vizionářský politický program.

Odjinud: Pedro Almódovar točí svůj dvacátý film - informuje o tom El País. Bude se jmenovat Ticho (Siléncio) a bude to prý temné drama z ženského prostředí, které španělský režisér tak bezmezně obdivuje.

Sám Almódovar ale úplně potichu není, patří k těm lidem na španělské radikální levici, kterým začínají ujíždět nervy. “Regionální a místní volby ukázaly cestu, jak se zbavit (premiéra) Rajoye, spolupráce mezi hlavními stranami a úsporných opatření. Nemůžeme si dovolit další čtyři roky nucených vystěhování z bytů, nejistoty a nerovnosti,” stojí v otevřeném dopise, který nedávno podepsalo 120 kulturních osobností Španělska včetně Almódovara.

O co jde? Španělsko prošlo vlastní verzí řeckého utrpení, a to zplodilo hnutí Indignados, jež se stalo základem strany Podemos. Ta vypadala ještě na jaře jako černý kůň voleb a příslib radikálního zvratu ve španělské politice, ale teď stagnuje a vše nasvědčuje tomu, že bude pouze jednou ze čtyř hlavních stran domlouvajících se na koaličním vládnutí. Na revoluci to zkrátka nevypadá a intelektuálové se snaží zachránit, co se dá.

Odpovědí má být radikální občanská platforma levicových hnutí, jíž by bylo Podemos pouze jednou součástí. Manifest podle deníku El País naléhá na „všechny síly, které stojí proti úsporným opatřením, a na všechna sociální a mohutná občanská hnutí, aby transparentně, promyšleně a demokraticky spojily své síly tak, aby znásobily naděje voličů a staly se hlavní politickou silou v zemi“. Vzorem jsou občanská hnutí v Madridu a Barceloně, jež protlačila ve volbách na tamní primátorská křesla své neortodoxní kandidáty (úspěch se dostavil i v řadě menších měst).

Samotným Podemos se poslední vývoj příliš nelíbí a trvají na samostatné kandidatuře. “Nehodláme se nechat vmanévrovat do situace, z níž bude vítězství ve volbách nemožné,” komentoval podle britského listu The Guardian výzvy možnost vzniku široké, neuspořádané platformy občanského hnutí odporu jejich šéf Pablo Iglesias. Almódovara a spol. tvrdí, že rozhodně nehodlají jednotu levice rozbíjet. Autor Menu si naopak myslí, že španělští “nespokojení” s uměleckou bravurou dokončí vlastní porážku započatou spektakulárním neúspěchem spřátelené řecké Syrizy.

V americkém Fergusonu opět hoří ohně, zní střelba a ve městě je vyhlášen výjimečný stav. Policisté v civilu v noci na pondělí opětovali střelbu a kriticky zranili osmnáctiletého mladíka. Rasové nepokoje podle všeho mají hluboké kořeny a nejasná řešení.

The New Yorker přináší dlouhý profil devětadvacetiletého Darrena Wilsona, což je bývalý policista, u kterého to vloni na počátku srpna všechno začalo. Právě Wilson zastřelil osmnáctiletého Michaela Browna poté, co ukradl v tamním obchodě krabici doutníků. Není to bůhvíjak povznášející čtení, zvlášť pro čtenáře, kteří mají rádi přehledné rozdělení světa na černou a bílou.

Podle vyšetřování neudělal Darren Wilson nic nezákonného. Dvakrát byl oficiálně očištěn a detailní zpráva amerického ministerstva spravedlnosti tvrdí, že nikdy neporušil Brownova občanská práva. Jiná zpráva téhož ministerstva se ale zabývala stavem policejní jednotky ve Fergusonu a přinesla zdrcující kritiku tamějších poměrů a hluboce zakořeněného rasismu. “Wilson během svého konfliktu s Brownem neporušil protokol, ale byl součástí zkorumpovaného a rasistického systému,” píše The New Yorker.

Podle dlouhotrvajícího vyšetřování, balistických zkoušek, výpovědí důvěryhodných svědků a důkazního řízení všeho druhu to opravdu vypadá jako nešťastný konflikt. Wilson se chystal na oběd s manželkou a k události se víceméně připletl. Brown reagoval na pokus o zastavení agresivně, přetahoval se s policistou u okénka auta a v tom okamžiku padl první výstřel. Následoval útěk, otočka - a po ní se neozbrojený Brown přibližoval zpět k policistovi. Ten ho několika ranami zastřelil.

V kontextu Fergusonu se ale příběh začíná trochu obracet. Článek líčí prostředí, v němž mizerně placení policisté provádějí tisíce různých kontrol, zatčení a pokutují černošské řidiče za každou prkotinu - pokud možno tak, že jim napaří hned několik pokut najednou (Wilson se hájí, že obvykle nedal v jednom případě více než tři pokuty, jeho kolegové to dotáhli i na šestnáct). Čech by situaci nejspíš jednoduše popsal jako do nebe volající buzeraci černochů ze strany bělošských policistů. Černoši pak vnímají bílé policisty ve čtvrti jako okupační sílu - ostatně sám Wilson bydlí s manželkou (také policistkou) třicet kilometrů od Fergusonu - “mezi svými”.

Z textu ale nevychází jako militantní zatvrzelý rasista. Je to člověk, který to sám v životě neměl lehké: jeho matka patřila mezi divočejší ženy, ve velkém kradla peníze, Wilson popisuje, jak si v pubertě zřídil dvě konta, jedno na oko, na kterém nic neměl, a druhé skutečné, kam ukládal peníze z letních brigád ve strachu, aby je jinak milující matka “nevyluxovala”. Žena, která pravděpodobně trpěla psychickou poruchou, nakonec spáchala sebevraždu, Wilson se začal flákat ve škole, našel práci u stavební firmy, v krizi ji ztratil, stal se policistou, oženil se a rozvedl, znovu se oženil…

Nemluví o černoších zvlášť předsudečně; spíše latentně. A vyznívá tak jako jednodušší trouba: Nejsem žádný psycholog, nejsem tady od toho, abych řešil, co se komu stalo před třiceti lety; řeším situace tady a teď.

Text pomalu směřuje k závěru, že právě neschopnost komunikace, oddělenost obou ras a absence kontextu se nakonec slily v jednu velkou tragédii. Klíčem k případu jsou zřejmě slova, která mezi mladými muži s nelehkými životy odehrála v okamžiku, kdy si Michael Brown a Darren Wilson nahlédli v okénku policejního automobilu zblízka do tváře. Co přesně se v tu chvíli odehrálo a co mezi nimi padlo, se už nikdo nedozví. I policisté, kteří Wilsonovi straní, však uznávají, že nejspíš bylo možné postupovat lépe a inteligentněji.

Ve Fergusonu se potkali obyčejný, trochu nešťastný bílý policajt s obyčejným, trochu nešťastným černým zlodějíčkem. Výsledkem byl rozstřílený osmnáctiletý černoch. Ani Wilson nevyvázl zcela hladce: je nezaměstnaný a žije v malém anonymním domku vybaveném bezpečnostními kamerami, jejichž záznam sleduje na mobilu. Není to veselé čtení k vodě, ale rozhodně je velmi zajímavé.

Nakonec článek, který autora dnešního menu trochu zaskočil. Pochází ze serveru týdeníku TIME a je založen na průzkumech, jejichž výsledky prý trochu překvapily i samotné sociology. Ti se v reprezentativním výzkumu 33 000 respondentů pokoušeli zjistit, jak je to s milostným životem dnešních mladých lidí, konkrétně dvacátníků. V Americe se ledacos šušká: že prý jsou vážní a docela konzervativní, že se soustředí na práci a kariéru a nemají čas na nějaké radovánky, neřku-li techtle-mechtle.

Výsledky toto podezření nejen potvrdily, ale ještě podtrhly. Z dotazovaných dvacátníků plných 49% - tedy v podstatě polovina - uvedlo, že již nejméně rok nemělo sexuálního partnera. Jedna třetina (opravdu, 33%) tvrdila, že sex nepoznala nikdy. Jak jsme již řekli, čísla zaskočila i výzkumníky, kteří prý pomocí komplexní statistické analýzy modelovali, kolik tedy budou mít dnešní dvacátníci v životě sexuálních partnerů ve srovnání s generací baby-boomers. Uhodli jste: pravděpodobně málo.

Vědci si záhadné počínání nezkažené mládeže vysvětlují, jak jsme již naznačili, zvýšenou pracovní morálkou a přímým tahem na kariérní branku. Dnešní omladina prý také lépe než jejich předkové dokáže do svých plánů zakalkulovat možná rizika, třeba AIDS. O něco zábavněji pak zní doplňkové vysvětlení, že sex už vlastně ani příliš netáhne. Všechno je tak nesnesitelně liberální, že veškerý nádech vzpoury proti morálce rodičů z muchlování dávno vyprchal. Střídat partnery a žít divokým životem je dnes vlastně to, co dělali babička s dědou. Ve vzduchu visí vůně naftalínu a člověku se chce spát.

Inu každý svého štěstí strůjcem. Autor menu na vysokoškolská studia a tak nějak vůbec vzpomíná celkem rád. Pokud ho tedy paměť neklame a všechno nebylo úplně jinak.

Video:Krásný je život dodávkářů

Kulturní tip: Kluk na kole. ČT art 11.8.2015  20:25.  " Bratři Dardennové na nás provádějí experiment s citovou výchovou - neříkají, co je správné, ale nutí nás aktivně zpracovávat až nepříjemně objektivně poskládané informace. Těžko vyčítat českým filmovým tvůrcům, že toto neumějí, on to totiž neumí skoro nikdo na světě; Dardennové jsou nejlepší sociálně-realističtí filmaři současnosti. Učit se od nich humanistickému vidění můžeme všichni," napsal v recenzi filmu Kamil Fila.