Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Společnost

Amazon dělá experimenty na bílých límečcích

Kancléřčino trápení  :: Amerika na tom mohla být jako Evropa :: V kancelářích u Bezose :: Německý recept

Přístup Amazonu k zaměstnancům se netýká jen skladů • Autor: Globe Media /  Reuters
Přístup Amazonu k zaměstnancům se netýká jen skladů • Autor: Globe Media / Reuters

V souvislosti s řeckou krizí se popsaly tuny papíru na téma německá krutost a pošlapávání řecké demokracie. Řekové ostatně museli oželet výsledky hned dvou hlasování (lednových voleb a červencového referenda) a přistoupit na požadavky politiků a úředníků, na které nemají žádný vliv. Britsko-japonský :-) deník Financial Times nicméně ukazuje, že na opačné straně fronty to také není žádná selanka: německá kancléřka Angela Merkel kvůli třetímu řeckému bailoutu prožívá na domácí půdě zřejmě nejtěžší chvíle kancléřské kariéry. “Velká vzpoura na straně křesťanských demokratů může představovat největší problém kancléřky od chvíle, kdy se před deseti lety chopila moci”, píše deník.

Německý parlament bude o záchranném balíku hlasovat tuto středu (řecký ho po velkých hádkách schválil) a odpor konzervativních politiků je citelný. Už když němečtí poslanci rozhodovali o tom, zda jednání o dalším kole pomoci ve výši 86 miliard eur mohou vůbec začít, hlasovalo 60 poslanců kancléřčiny CDU/CSU proti. Námitky jsou samozřejmě přesně opačné než v řeckém parlamentu: podmínky jsou prý příliš měkké, Řekové je nakonec nebudou chtít splnit, Německo jen lije do Řecka peníze a kupuje si odklad krize, která nakonec stejně musí přijít. “Obávám se, že si zase jednou kupujeme trochu času za velký, hodně velký balík peněz,” komentoval situaci například poslanec Wolfang Bosbacher.

Německá kancléřka Angela Merkelová a řecký premiér Alexis Tsipras • Autor: Globe Media /  Reuters
Německá kancléřka Angela Merkelová a řecký premiér Alexis Tsipras • Autor: Globe Media / Reuters

Teď, když je dohoda na stole, ovšem rebelie pokračuje a sílí; někteří se obávají, že počet vzpurných poslanců kancléřčiny strany by se mohl vyšplhat až na stovku nebo ještě víc. To by prý pro zdánlivě neohroženou ženu už bylo skutečně na pováženou.

Sama Angela Merkel také dělá, co může. Nechala přepsat itinerář svých návštěv Indie a Brazílie a snaží se strávit co nejvíce času přemlouváním v Berlíně. Její lidé minulý týden vyhrožovali vzbouřencům ztrátou poslaneckých funkcí, čímž prý ale vyvolali jenom další vlnu znechucení. Kancléřka argumentuje tím, že Tsipras prošel skutečným přerodem a je z něj spolehlivý partner. Pomáhá jí prý nesmlouvavý postoj jejího ministra financí Schäubleho během jednání, díky němuž může tvrdit, že Německo vyjednalo všechno potřebné. Dokonce i váhavý kritik dohody je totiž v tuto chvíli otevřeně na její straně.

Když se to ale vezme okolo a kolem, není situace v Německu o mnoho jednodušší než v Řecku. Zatímco na Balkánu se rozpadá vládnoucí Syriza, premiér je dohodu schopen prosadit pouze s pomocí hlasů opozice (a pravděpodobně bude muset vypsat volby), v Německu se CDU/CSU sice samozřejmě nerozpadá, ale kancléřka potřebuje hlasy sociálních demokratů a její pozice v čele strany i země slábne. Kdyby byla na Řeky během jednání “vlídnější”, jak mnozí emotivně žádali, měla by Evropa dost možná “hezčí” dohodu a vládní krizi v Německu.

K pokulhávajícímu systému evropského vládnutí píší na stránkách Project Syndicate svůj komentář profesoři Laszlo Bruszt (Evropský univerzitní institut ve Florencii) a David Stark (Kolumbijská univerzita). Ukazují v něm, jak překvapivě podobná byla na konci 18. století situace ve Spojených státech - a jak ji vyřešilo několik odvážných tahů vrcholných politiků.

George Washington; nbmaa.files.wordpress.com • Autor: Archiv
George Washington; nbmaa.files.wordpress.com • Autor: Archiv

Oba profesoři především tvrdí, že po ukončení války za nezávislost byly nově zrozené Spojené státy v podstatě zralé na okamžitý rozpad. Bývalé kolonie trávily většinu času dohadováním o fiskální politice, dluzích a měně. Příčinou byla skutečnost, že původní ústava ponechávala moc v rukou jednotlivých států: na jejich úrovni se politici volili, ale neexistovaly volené úřady a strany, které by hranice jednotlivých států přesahovaly. Politika byla, podobně jako dnes v Evropě, v podstatě lokální a podle toho to také vypadalo.

Teprve druhá ústava vytvořila volené federální orgány a suverenitu země vložila do rukou “amerického lidu”, což byl tehdy zcela novátorský koncept: “Tím, že národní suverenitu vložili do rukou lidu, vytvořili ideu sdílené suverenity - federální systém, který umožňuje, aby vedle sebe existovaly a vzájemně si nekonkurovaly různé stupně vlády a loajality na lokální, národní i nadnárodní úrovni.“

Zní to abstraktně a není na tom nic nového, text ovšem evropským politikům především vzkazuje, že se mají v cestě k evropské federaci přestat bát a vymlouvat na neexistenci evropského národa a další obtíže. V Americe totiž na konci 18. století také žádný americký národ neexistoval a “jenom velmi málo lidí v zemi cítilo skutečnou americkou identitu”. Většina lidí tehdy prožila celý život v okruhu 30 mil od místa, kde se narodili, a pokud cítili vůbec nějaké politické vazby, byly to vazby k jejich státu a nikoliv k americké unii” – jak píší autoři.

Podstata problémů v Evropě je tak ve struktuře jejích institucí. “Dokud nebudou politici a strany nabízet programy, které usilují o přízeň v Řecku i Německu, Finsku i Francii a po celém evropském kontinentu, budoucí krize jsou nevyhnutelné.“ Klíčové je, že i ve Spojených státech, které dnes vnímáme jako jeden stát, situaci vyřešili sami politici tím, že odvážně sepsali novou ústavu. “Situace v Evropě není horší, než byla ve Spojených státech v 80. letech 18. století. Změnit směr dějin vyžadovalo odvážný politický čin. Evropa dnes potřebuje totéž.“

Práce ve skladech firmy Amazon není žádný med, to se docela ví. Firma v roce 2011 sklidila zdrcující kritiku, když nechala své zaměstnance balit zásilky ve čtyřicetistupňovém vedru, zatímco před budovami čekaly sanitky a odvážely slabší povahy, které se vedrem zhroutily (stalo se v Pensylvánii). List The New York Times ale přišel v sobotu s hojně citovaným textem, který popisuje, jak Amazon trápí a ždíme i své úředníky.

Maily o půlnoci a po nich rozezlené smsky s dotazem, proč na poštu nikdo neodpovídá. “Jednou jsem nespala čtyři noci po sobě,“ říká tu jedna ze stovky vyzpovídaných úřednic a úředníků. “Z vlastní kapsy jsem si zaplatila pomocnou sílu v Indii, aby za mě vyplnila tabulky a já jsem stihla více práce.“

Bezos amazonský • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer
Bezos amazonský • Autor: Ilustrace Pavel Reisenauer, Ilustrace - Pavel Reisenauer

Text popisuje brutální prostředí, v němž jsou bílé límečky rutinně tlačeny na hranici a za hranu svých schopností, dospělí lidé za stoly roní slzy zoufalství a navzájem se udávají prostřednictvím předem naformulovaných emailů typu: “Zneklidňuje mně jeho/její nepřizpůsobivost a otevřené stížnosti kvůli maličkostem.“ Každým rokem přichází pravidelná “čistka” části zaměstnanců nazývaná “úmyslným darwinismem”. The New York Times tvrdí, že firma Amazon kromě posouvání hranic v možnostech dodávek zboží všeho druhu na jakákoliv místa “zároveň skrytě provádí experiment, kam až je možné dotlačit bílé límečky a jak překreslit hranice toho, co je a není přijatelné”.

Podstatou je posedlost šéfa a zakladatele Amazonu Jeffa Bezose chladnými daty. Když prý chtěl jednou přesvědčit vlastní babičku, aby přestala kouřit, provedl na základě statistik patřičné výpočty a oznámil jí: “Připravila ses přesně o devět let života.” Babička tehdy desetiletého Jeffa se prý rozplakala podobně, jako se to dnes stává jeho podřízeným.

V Amazonu se všechno řídí jednoduše naformulovanými pravidly zachycenými na plastikových kartičkách, které se prý někteří zaměstnanci učí nazpaměť. Ideální zaměstnanci jsou nazýváni “atlety”, jedním z rysů firemní kultury je neustálá “hlasitá sebekritika”. Trochu to připomíná popis pekla na zemi: nikdy nic není úplně v pořádku, všechno jde udělat lépe, zaměstnanci popisují, jak jsou po zdrcující kritice ke svému překvapení náhle povýšeni - nebo taky ne. Protože jak jsme již řekli, rok co rok je třeba jako před soudem svou práci hájit, vybavit se důkazy a vysvětleními, schopností vyvracet anonymní stížnosti kolegů, které se díky automatizovanému systému k nadřízeným jen hrnou.

Popisovaný očistec má ale jeden háček: část zaměstnanců se samozřejmě hroutí, dostává vředy a odchází, aby udělala skvělou kariéru jinde. Jiní jsou však nadšeni! Vyprávějí novinářům (pod příslibem anonymity), čemu je obrovské nároky naučily, jak Bezosovy principy učí doma své děti, jak jim zkušenost ve firmě pomohla později odstartovat kariéru jinde a jak si po odchodu z Amazonu uvědomili, že jsou na tenhle styl práce už navyklí. „Je to nejlepší místo, ve kterém jsem s nenávistí pracoval,” shrnuje bývalý vysoce postavený manažer John Rossman, který o své zkušenosti napsal knihu.

A když jsme u kapitalismu, zkusme i méně tísnivé vize. “Jednou z krás kapitalismu je jeho schopnost přizpůsobit se různým kulturám, dobám a kontextům,” stojí na začátku textu na serveru Quartz pod lákavým titulkem “Německá bizarní verze kapitalismu - v níž zaměstnanci a šéfové skutečně spolupracují - vítězí” opatřeném fotografií jásajících německých fotbalových reprezentantů. Germany rules, jak by řekli Američané v Amazonu - Německo jede.

Podstatou textu je konstatování, že neexistuje jeden typ kapitalismu a že neexistuje jeden úspěšný recept. V 80. letech dominoval japonský kapitalistický model - celoživotní zaměstnání a zvláštní struktura vlastnictví firem, jež chránila společnosti před tlakem akcionářů. Potom se prosadil americký způsob, tedy nízké daně, tvrdá konkurence, co nejmenší regulace a minimální sociální systém. V posledních letech jsme měli tendenci podléhat přesvědčení, že nejvíc na všechno vyzráli Číňané s jejich kombinací totalitního řízení, státních firem a dravého podnikatelského ducha.

Jeden tým • Autor: Globe Media /  Reuters
Jeden tým • Autor: Globe Media / Reuters

Jenže v Evropě máme samozřejmě vlastního favorita, Německo a jeho zdánlivě nepochopitelný recept: silné odbory v kombinaci s výkonnými firmami, drazí zaměstnanci, kteří jsou přesto konkurenceschopní na světovém trhu, velkorysé dávky v nezaměstnanosti provázené nízkou mírou neochoty pracovat a roztříštěný systém malých a středních firem schopný obstát ve světě vysoké produktivity práce.

Německý úspěch si prý každý vysvětluje jinak, je to jakýsi Rorschachův test ekonomického vidění světa. Jedni tvrdí, že odbory už vlastně příliš nefungují, a jen proto může být Německo úspěšné. Druzí úspěch vysvětlují výhodným kurzem eura. Na všem je trochu pravdy, ale ta celá stejně uniká.

V každém případě se teď některé evropské země pokoušejí Německo napodobit: Španělsko chce německé učňovské školství, Británie chce vybudovat svůj vlastní svět malých a středních firem, Francie se snaží dotlačit odbory k větší flexibilitě. Zatím to příliš nevychází a autoři tvrdí, že ani nevyjde - německá ekonomika vyrostla postupně a organicky, má kořeny hluboko v německých tradicích a způsobu myšlení. “Tato struktura se vytvářela desítky let, možná staletí. Žádná země ji nemůže rychle napodobit.“

A navíc hned přichází temná věštba: nic netrvá věčně. Německu se hroutí odbytiště - Čína zpomaluje, Evropa klopýtá. Systém má své mouchy: rostoucí nerovnost, téměř nulový růst mezd, dvourychlostní ekonomika, v níž málo kvalifikovaní zaměstnanci ve službách rozhodně nemají skvělé perspektivy.

Největší hrozba se prý ale skrývá v tom, že německé elity svůj úspěch interpretují jako příběh odměny za odříkání - umírněné deficity, rozumné mzdy, žádné excesy. Ve skutečnosti může po dnešní konjunktuře přijít zase propad. O tom by mohli vyprávět Japonci, Američané - a teď už i Číňané…

Video: Server Aeon nabízí stručnou historii open spacu - nejvíc nenáviděného prostoru  dneška.

Kulturní tip: Krycí jméno U.N.C.L.E.  V kinech od: 20. 8.  Velmi stylový špionážní retro thriller, který je remakem stejnojmenného seriálu z dané doby, má na svědomí režisér Guy Ritchie (Sbal prachy a vypadni, Podfu/c/k, Sherlock Holmes). Hlavními postavami jsou agenti CIA a KGB, kteří jsou nuceni odložit dlouhodobé nepřátelství a spolu překazit plány tajemné mezinárodní organizace, která chce jadernými zbraněmi destabilizovat celý svět. Jediným vodítkem pro ně je dcera zmizelého německého vědce. V hlavních rolích se představují Henry Cavill (Tudorovci, Válka bohů, Muž z oceli), Armie Hammer (Sociální síť, Osamělý jezdec) a Alicia Vikanderová (Ex Machina), ve vedlejší roli se objeví například Hugh Grant.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].