Dvacetitisícové městečko Altena na jih od Dortmundu proniklo do celostátních zpráv přesně před třemi lety, kdy tu mladý požárník Dirk Denkhaus zkusil podpálit podkroví se syrskými migranty. Když se dnes místních zeptáte na motiv útoku, dostanete obvyklé odpovědi – městečko se vylidňuje, ekonomicky slábne, perspektivy se zužují. Mladí lidé se nudí a propadají deziluzi.

Při rozdělování uprchlíků po Německu sice většina místních stála za starostou, který se rozhodl přijmout jich víc, než bylo stanoveno, ale ne všichni souhlasili – což u voleb bylo znát. někteří však zmíní i jinou příčinu – Facebook, kde se spojitost mezi imigranty a nebezpečím objevuje hodně často. Resp. rozhodně častěji, než by odpovídalo tomu, jak to v Alteně reálně vypadá. Hypotéza, že požárník Dirk uvízl v on-line bublině strachu a zlosti, napadne kdekoho.

Tímto vhledem do života na německém maloměstě začali reportéři New York Times text o tom, že spojitost mezi životem na Facebooku a xenofobií je dnes už „víc než jen spekulace“.

Útok na Syřany v Alteně byl jedním z více než tří tisíc podobných incidentů, které se staly v Německu za poslední dva roky a byly zařazeny do databáze unikátního sociologického experimentu dvojice vědců z univerzity v britském Warwicku. „U každého útoku analyzovali místní komunitu podle všech možných proměnných, které by mohly být relevantní – bohatství, demografie, obliby extrémní pravice, prodeje novin, počtu imigrantů, historie podobných útoků, četnosti protestů. A jedna věc se ukázala jako zjevná. Města, kde byl Facebook nadprůměrně využíván, měla spolehlivě víc útoků na uprchlíky,“ píší New York Times.

Článek v detailech popisuje, jak tato teorie zapadá do toho, co se v Německu poslední dobou děje – a popis dává smysl i v souvislosti s tím, co se děje na Facebooku a v realitě v Česku. Teze, o které píší autoři studie, koneckonců není nová – jen na ni nyní existuje důkaz.

„Naše výsledky naznačují, že sociální média mohou fungovat jako propagační mechanismus mezi on-line nenávistným projevem a násilnou kriminalitou v reálném životě,“ stojí v shrnutí.

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Debutové album Room 25 rapperky a básnířky Noname je mimořádné nejen po umělecké stránce. Představuje i průkopnický krok a systémovou změnu v rámci streamovací služby Spotify.

Na rozdíl třeba od SoundCloudu nikdy nebylo možné nahrát svou hudbu na Spotify bez prostředníka v podobě distributora nebo vydavatele. To prakticky vylučovalo, aby se tu objevili hudebníci, kteří nemají kontrakt s nějakou z firem zajišťujících tyto služby.

Reklama
Reklama

Na příkladu Noname ale Spotify testuje v beta verzi novou možnost pro nezávislé umělce, která by mohla již brzy vstoupit do plného provozu. O změně informuje Marc Hogan ve sloupku  Who Wins When Artists Upload Directly to Spotify? na serveru Pitchfork.

Spotify tímto krokem s největší pravděpodobností reaguje na úspěch subžánru soundcloudového rapu. Ten soustředí rappery převážně z Floridy, kteří si vytvořili obrovské publiku takřka mimo všechny oficiální a mainstreamové struktury. Obří streamovací služba i lidé z hudebního byznysu se tímto jevem pochopitelně cítili zaskočeni a pokoušejí se s tím nějak vypořádat.

Čtěte také: Miláčku, hrají naši písničku

“Spotify má obrovskou moc rozhodnout, jaká hudbu může z tohoto experimentu samoobslužných umělců vzejít. V současnosti je Spotify v zásadě synonymem hudby, kterou vydávají velké firmy. Hity na Spotify jsou prostě hity. Tečka,” píše Hogan. „Pokud se mluví o vztahu Spotify k nezávislým hudebníků, pak jde vždy výhradně o kritiku. Ovšem s tím, jak Spotify zve nepodepsané hudebníky do této experimentální Petriho misky, dává podporu hudbě, které se jednoho dne bude možná velmi dobře dařit. Stejně tak jako portál YouTube představil světu novou generaci lamačů teenagerských srdcí a Vine rozšířil virální taneční pohyby, Spotify pravděpodobně také vidí příležitost (a také profit) v tom, že bude mít vliv populární kulturu v jejím samém zárodku.“

https://www.youtube.com/watch?v=K58JYXhb4YA

 

 

Reklama

„V mládí se učíme, že inspirace pro velké umění přichází z majestátních a povznesených míst – provází jej hledání pravdy, krásy, vznešenosti. Umělci překonávají sami sebe ve jménu nás ostatních v naději, že by mohli stvořit něco, v čem se odráží kus naší kolektivní duše, kus něčeho, co by nás mohlo ohromit a změnit. To vše vychází z dlouho tradovaných přesvědčení, v nichž figurují múzy a božská vnuknutí, jež povznášejí umění do podoby unikátní mezilidské komunikace. Dobrá kniha nebo obraz, říká se, mohou zlepšit naše životy. Jenže rap mě naučil úplně jinou verzi příběhu o inspiraci a motivacích. Když je někdo podprůměrný příliš úspěšný a oceňovaný, to také může podnítit tvůrčí proces.“

Citovaný odstavec pochází z eseje Varieties of Ether, kterou napsal Hua Hsu, kmenový autor magazínu The New Yorker, pro literární časopis Lapham's Quarterly, jehož aktuální vydání je věnováno rivalitě a sváru. Právě principu beefu, který je v rapové kultuře jednou z hlavních hnacích kreativních sil, zde Hua Hsu uplatňuje při popisu literárního provozu. A je to mimořádně podnětná optika.

Hua Hsu popisuje studentská léta, kdy se věnoval literatuře, ovšem na cestě do knihovny se pravidelně stavoval pro nová rapová alba a mixtapes od newyorských kolektivů jako The Diplomats nebo G-Unit a DJů jako Whoo Kid, Clue a Kay Slay. Vypadalo to, že se tu každých pár týdnů objevil nějaký nový umělec. Vynořil se odnikud a svůj kus pozornosti si urval tím, že se opřel do někoho, kdo byl o pár kroků před ním. Mít beef s někým o trochu slavnějším byl způsob, jak si člověk osahal hřiště, pochopil pravidla a vyšlo najevo, kdo je tu král a kdo pěšák.

„Beef znamená, že jeden vyhrál a druhý prohrál – a především tady pochopíte, že kulturní nadvláda je hra s nulovým součtem,“ charakterizuje Hua Hsu podstatu rapového sváru. „Posedlost rappery, kteří se navážejí jeden do druhého, podnítila v mém studiu zvláštní obrat. Začal jsem být fixován na možnosti beefu, rivality a žárlivosti nejen v souvislosti s hudbou, kterou jsem miloval, pohlížel jsem na ně jako na samostatnou kreativní sílu. I malichernost a ublíženost mohou být produktivní.“

Tím se mu odhalila nová perspektiva a pohled na tvůrčí dynamiku, v níž Theodor Dreiser soupeří se Sinclairem Lewisem, John Keats nenávidí lorda Byrona, Albert Camus se přetahuje s Jean-Paulem Sartrem, Truman Capote pohrdá Jackem Kerouacem, a H. G. Wells dokonce píše celou knihu jako parodii na Henryho Jamese.

https://www.youtube.com/watch?v=XlfANbajjQ0

 

Reklama