V uzbeckém hlavním městě Taškentu se nachází nejstarší metro ve Střední Asii. Bylo uvedeno do provozu v roce 1977 a jeho stanice jsou monumentální – stejně jako je tomu u většiny podzemek ve městech bývalého Sovětského svazu. V jeho stanicích ale dlouhá léta platil zákaz fotografování a jeho bizarní estetika zůstávala světu skrytá. Vidět ji mohl jenom ten, kdo uzbeckou metropoli fyzicky navštívil. Letos v červnu  byl však zákaz zrušen a fotograf Rádia Svobodná Evropa Amos Chapple stanice zdokumentoval. Výsledkem je fascinující soubor fotografií, při jejichž prohlížení má divák pocit, jako by cestoval v čase do hluboké minulosti.

Jak připomíná Svobodná Evropa, v sovětských dobách centrálně plánované ekonomiky získalo město nárok na vlastní metro teprve tehdy, když jeho populace přesáhla milion obyvatel. Taškent téhle mety dosáhl na začátku 60. let. Ražba tunelů začala v 70. letech, první stanice byly otevřeny v roce 1977. Kromě přepravy lidí mělo metro plnit ještě sekundární účel – v případě jaderného útoku mělo obyvatelům města sloužit jako bunkr. Z tohoto důvodu bylo fotografování v metru až do letošního léta zakázáno.

Estetika stanic (možná překvapivě) odráží i muslimskou historii této země – jsou plné plastik dávno zemřelých básníků a vládců. Některé jsou honosně obložené mramorem a jejich výzdoba připomíná interiér mešit. Ve stanici Pachtakor je k vidění mozaika zobrazující čerstvě natrhané květy bavlny - Uzbekistán je jedním z největších producentů na světě. Na stěnách ve stanici metra Kosmonautů jsou velké portréty Valentiny Těreškovové a Jurije Gagarina – první ženy a muže ve vesmíru. Jejich portréty obklopují keramické obklady postupně přecházející z bílé do tmavě modré symbolizující přechod ze zemské atmosféry do otevřeného vesmíru. Zároveň obrazy obyvatelům připomínaly, že jsou součástí Sovětského svazu.

Některé stanice ale odrážejí i novější historii země a její loučení s komunistickou minulostí. Třeba bývalá zastávka Říjnové revoluce se dnes jmenuje Náměstí Amira Timura po velkém turkickém vojevůdci a dobyvateli. Přejmenována byla po rozpadu SSSR v roce 1991. Z vlajky sovětského vojáka v téže stanici také kdosi odstranil srp a kladivo, všímá si fotograf. Vagony metra ale zůstaly stejné – taškentskými tunely se stále prohánějí vlaky vyrobené v Moskvě, které si ještě pamatujeme i z pražského metra.

Celý tenhle zážitek vyjde na 1200 uzbeckých sumů, což v přepočtu odpovídá zhruba třem českým korunám. Tolik stojí jedna jízda, což z taškentské „podzemky dělá nejlevnější metro v bývalém Sovětském svazu.

https://www.youtube.com/watch?v=LsPdsRsNVNU

Reklama
Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sledujte Denní menu na Twitteru @dennimenu

Všichni, kteří se zabývají kosmonautikou a vizemi, chtějí kolonizovat Mars. A třeba šéf firmy Tesla Elon Musk jej chce kolonizovat skutečně hodně. Před pár týdny uspořádal v Coloradu “workshop” za zavřenými dveřmi, kde se šedesát předních vědců a inženýrů radilo o tom, jak nejlépe lidský druh na rudé planetě usídlit. Je známo, že právě americké veřejné mínění osídlení Marsu za zase tak důležité nepokládá, ale nejsou jediní, kteří nejsou myšlenkou na lidské sídliště na Marsu nadšení. Jak píše britský deník Guardian, jsou tu tři důvody hodné zvážení, proč lidská mise na Mars nestojí za to.

Za prvé lidé Mars nevyhnutelně zaneřádí pozemskými bakteriemi. Když Muskova firma vystřelila do vesmíru raketu Falcon Heavy a s ní i elektrické auto s figurínou Davida Bowieho, někteří vědci - se vším uznáním za technický um i PR vynalézavost - ji za to kritizovali. Podle nich auto, které před cestou do kosmu neprošlo sterilizací, bylo “dosud největším nákladem pozemských bakterií, který jsme kdy do vesmíru vyslali”. Pokud je tedy jedním z cílů „marťanské mise“ najít mimozemský život, pak je téměř jistě ztracená -  jestliže ho budou hledat lidé. Nebudeme schopni rozlišit, jaký život jsme sami dovezli, a jaký na Marsu před naším příchodem skutečně žil. Nemluvě o riziku, že takový život svým příchodem zahubíme.

Reklama
Reklama

Za druhé: musí tam skutečně lidé? Nebudou stroje lepšími ohledávači? Přinejmenším budou hygieničtější, neboť nemají střevní mikroflóru. Jsou také mnohem levnější než lidé, neboť nevyžadují kyslík, nevadí jim vesmírné záření ani slabá gravitace. Dokážou slézat hluboké rokle a nepřístupná místa - a vzhledem k rozvoji umělé inteligence nebudou závislí na řízení ze Země. A nebudou se nudit, což není při úvahách o cestě na Mars banální problém. Roboti jsou tedy možná výrazně vhodnější obyvatelé Marsu než jejich lidští strůjci.

Třetím častým argumentem k cestě na Mars je nutnost mít plán B pro případ, že lidstvo planetu Zemi zdevastuje k neobyvatelnosti, k čemuž v jistém ohledu neomylně míří - anebo pokud ji zasáhne asteroid. Autor Guardianu jistě nechce podceňovat lidskou schopnost destrukce, ale podotýká, že bychom museli opravdu provádět psí a těžko představitelné kusy, abychom ze Země učinili místo neobyvatelnější než Mars. Ten nejenže nemá skoro žádnou atmosféru, ale i teplotní výkyvy jsou extrémní a ochrana před vesmírným zářením takřka nulová.

Nebylo by proto smysluplnější ony ohromné investice nasměrovat k záchraně Země? I kdyby nás skutečně postihla vesmírná srážka, byly by prý třeba obří podzemní bunkry efektivnější záchranou lidstva než cesta na rudou planetu. Ačkoli se může zdát, že Musk odstartuje na Mars už za pár měsíců, podle autora bude taková technologie dostupná za 10 až 15 let. A kromě vývoje bychom tuhle dobu měli strávit i tím, že budeme přemýšlet, jestli na Mars opravdu chceme a potřebujeme.

https://www.youtube.com/watch?v=zSv0Y7qrzQM

Reklama

Škoda, že nám to vědci neřekli dřív, aspoň pro některé z nás by byl život jednodušší. Podle nových výzkumů se totiž zdá, že nikoli honba za výkonem a trénování schopností, nýbrž lenost je tou nejlepší evoluční strategií jak pro jednotlivce, tak pro celé živočišné druhy. Zprávu o tom přináší mezinárodní studie biologů z Oxfordu a Kansaské univerzity, o níž informuje vědecký server phys.org.

„Zajímalo nás, jestli je možné podívat se na pravděpodobnost vyhynutí nějakého druhu z hlediska množství energie, kterou jeho příslušníci potřebují denně k zachování klidového režimu základních životních funkcí,“ cituje server člena výzkumného týmu Luka Strotze z Institutu biodiverzity na Kansaské univerzitě.

K ukojení své zvědavosti prozkoumali Strof a jeho kolegové metabolický výdej 299 živočišných druhů žijících v období zhruba pěti milionů let - od střední pliocénu do současnosti. A zjistili, že vyšší metabolický výdej je velmi spolehlivým věštitelem pravděpodobného vyhynutí. Rozhodně to platí pro měkkýše, jejichž různé druhy tým zkoumal: do dnešních dnů přežily od třetihor ty z nich, které dokázaly žít s relativně nízkým energetickým výdejem.

„Takže možná,“ dovozuje na phys.org další výzkumník a evoluční biolog Ruce Lieberman, „“je pro zvířata na dlouhou metu tou nejlepší evoluční strategií lenost. Možná je místo ‚přežijí ti nejschopnější‘ vhodnou metaforou budoucnosti teze ‚přežijí ti nejlínější‘ - nebo aspoň líní.“

Podle badatelů může mít jejich práce význam pro zkoumání, jací živočichové pravděpodobně v blízké budoucnosti vymřou kvůli nastávajícím klimatickým změnám. Není to samozřejmě - jak upozorňuje Strotz -  všeobjímající a sám o sobě dostatečný údaj, ale je to další nástroj do brašny lidského pochopení mechanismů rozhodujících o úspěšném rozvoji a přežití druhu.

Měkkýše si badatelé ke zkoumání druhové smrti vybrali proto, že v jejich případě je k dispozici velký soubor dat jak o vyhynulých, tak úspěšně přežívajících kmenech. Teď vědce čeká výzkum, do jaké míry ovlivňuje metabolický výdej schopnost přežití u jiných živočišných druhů. "Ano, ta otázka je na stole - týká se nízký energetický výdej coby podmínka úspěšného přežití jenom měkkýšů? My máme na základě množství dat a obrovského časového úseku, který jsme zkoumali, ten dojem, že závěry mohou být zobecnitelné. Ale musíme to samozřejmě prozkoumat zblízka. Dá se úspěšná lenost vztáhnout na obratlovce? Platí to i pro ty, kteří žijí na pevné zemi?“

https://www.youtube.com/watch?v=PjdjG8Sx4zM

Koně či psi dokážou číst lidské emoce. Vědí, kdy se jejich člověk zlobí, a kdy je naopak spokojený. To je známá, vědecky i laicky ověřená věc, kterou se chlubí každý páníček. Je možné ji přičíst faktu, že tyto druhy už člověka provázejí po tisíciletí v intimním svazku. Ale zároveň lidé zvířata podceňují: schopnost porozumět lidem (na emoční úrovni) nekončí u mazlíčků a některých pomocníků. Podle nejnovějšího objevu výzkumníků se týká například i koz, jak píše BBC.

Vědci u stáda koz na improvizovanou nástěnku umístili ve vzdálenosti 1,3 metru dvě fotografie lidské tváře, jednu veselou a druhou rozzuřenou. Kozy mezi nimi zcela zjevně dokázaly rozlišovat - a přednost dávaly té veselé. Poté, co se oběma zběžně chvíli věnovaly, obrátily se k veselé, zkoumaly ji důkladněji a intenzivněji ji očichávaly. Rozzuřená tvář zůstala osamocená, na veselou stály kozy frontu.

Co je zajímavé - fungovalo to pouze tehdy, když veselá tvář byla na pravé straně. Když byla na levé, kozy nevěnovaly větší pozornost žádné. Vědci to vysvětlují tím, že kozy pro zpracovávání určitých emocí užívají jen jednu polovinu mozku.  Buď je levá vyhrazená pro pozitivní emoce, nebo je pravá určená k vyhýbání se těm negativním.

Každopádně je to zjištění, které by podle výzkumníků mělo zajímat především ty, kteří hospodářská zvířata chovají. A nepodceňovat jejich senzitivitu k našim vlastním emocím. Jinými slovy, víme-li, že nemáme být nabručení směrem k lidským bytostem kolem nás, měli bychom se hezky chovat i k našim kravám, ovcím a kozám.

Reklama